Ta největší šílenost... (část 1)

24.08.2016 20:50

Dnes vám povím o té největší šílenosti, co jsem kdy provedl. Hlavně proto, že se právě chystám na další a dost možná ještě větší. Někdy na jaře, roku 2007, jsem se nacházel ve druhým ročníku na učňáku. Ve škole se mi relativně dařilo, kapela se rozjížděla a všechno bylo super. No a jednoho krásnýho jarního rána to přišlo!

Pamatujete si mýho spolužáka Lukáše z předchozího příběhu? No, tak to všechno vlastně byla jeho vina. Někde na netu se totiž dočetl, že je strašně skvělý jet na brigádu do Skotska a od té doby s ním nebylo k vydržení. Celý měsíce do všech ve třídě hučel, že tam musíme jet a jak to bude super.

Všichni ho samozřejmě měli za magora a vysmáli se mu. Každej si říkal, že kdo mu na to kývne, musí být asi totální idiot. Nicméně, jeden idiot se přece jenom našel. Tušíte správně, ten idiot jsem byl já.

Pro jistotu jsem do party přizval ještě jednoho idiota, toho času stagnujícího bubeníka Romana. To jenom tak pro jistotu, aby nás idiotů nebylo málo.

Kdysi jsem někde četl, že když se sejde dost debilů na jednom místě, tak se to obrátí a štěstí je nemine. Není to pravda! Jenom si to představte. Mě bylo devatenáct a anglicky jsem uměl jenom: Háj bejby, jů got bjůtyfl ájs. Jů smouk maj dyk? A ještě k tomu to bylo blbě. Romanovi bylo sedmnáct a věděl, že Bloody Hell je veliká nadávka, ale jinak anglinu neviděl ani z vlaku. Lukášovi bylo taky sedmnáct a tvrdil, že umí trochu mluvit. No, prostě sestava jako kráva.

Doma jsem to víceméně jenom oznámil. U Romana už to bylo horší, ale nakonec to taky prošlo a u Lukáše to bylo v pohodě. Tím, že jsme letěli na poslední chvíli, jsme měli fakt ultrakrutopřísný letenky. V rozmezí pár hodin jsme letěli jedním letadlem z Vídně do Berlína, pak druhým z Berlína do Londýna a konečně třetím z Londýna do Glasgow.

Sranda nastala v Berlíně, kdy na jednoduchou otázku pracovníka bezpečnostní kontroly, co má v tom batohu Roman odvětil: Prohráli jste válku, krucinál, tak drž hubu a neotravuj! Těžko říct, jestli ten Němec uměl Česky, ale odnesl to Lukáš. Ten na bezpečnostním rámu pořád pípal, a tak nakonec putoval na podrobnou prohlídku. No...řekněme, že Lukáš po tom už nikdy nebyl jako dřív.

Další sranda se udála na mezipřistání v Londýně a opět v tom měl prsty Roman. Přicházeli jsme k přepážce a stevardka měla menší kecy na jeho příruční zavazadlo. Roman spustil cosi o buzeraci a podobně. Stevardka se zářivě usmála a s ledovým klidem povídá: Tak pánové jsou z Česka? Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

V Glasgow jsme přistáli za vydatnýho deště a začala ta pravá legrace. Ještě jsem vám totiž neřekl, že jsme jeli totálně naslepo. Lukáš měl jenom mapu Skotska a na té měl vyznačený farmy na maliny, kde jsme se hodlali ucházet o práci. No jo, ale jak se tam dostat? I na tohle Lukáš myslel a měl už z Česka vytištěný jízdenky na bus, kterej nás měl dovézt do té farmářské oblasti. My s Romanem jsme věděli kulový, takže jsme běhali za Lukem jako dva ocásky.

Potom v jednu chvíli Luke vítězoslavně zvednul ruku, že má ten bus. Takže jsme nasedli, řidič zkontroloval jízdenky a juchů, jeli jsme. Vtip byl ale v tom, že jsme jezdili po Glasgow pořád dokola. Ti chytřejší z vás si možná dokážou spočítat, že to byl nějakej podělanej vyhlídkovej bus. Takže jsme zase vystoupili tam, kde jsme nastupovali a byli v prdeli úplně stejně, jako před asi dvěma hodinama.

Jak jsme tam stáli v tom dešti, tak jsme uviděli přijíždět taxík. Na nic jsme nečekali a zastavili ho. Když jsme borcovi za volantem vysvětlili naši situaci a následně se společně zasmáli tomu, když si Luke sedl za volant, místo na sedadlo spolujezdce, jsme konečně vyrazili správným směrem. Ano, správně, jeli jsme přes půl Skotska tágem! Best road trip ever.

Nakonec jsme se o půlnoci v brutálním dešti dostali na farmu Jima Marshalla. Tam jsme zjistili, že farma je plná Čechů a Slováků, ale nikdo z vedení už tam není. Nakonec nás poslali, ať si postavíme stan za farmou a že se ráno uvidí. Už jste někdy stavěli podělanej stan v podělaným Skotsku, celí zasraní od podělanýho bahna, v noci a slejváku jako kráva? Za mě je to jedna z top deseti věcí, co prostě musíte v životě zažít. Hned za tím je výlet do Sparťanskýho kotle v dresu Komety Brno.

Do toho stanu pro dva jsme nakonec naházeli naše tři krosny, a tak, jak jsme byli zasraní od bahna, jsme se tam všichni nasáčkovali. Nejlepší noc mýho života.

To nejhorší ale mělo přijít ráno. Je pravda, že jsme toho moc nenaspali a celou noc jsme slyšeli zvonečky, ale co nás čekalo po rozednění, to bylo jako zlej sen. Bylo nám řečeno, ať si svůj stan postavíme za farmou. Místo ale blíže specifikováno nebylo. No a my idioti jsme ho postavili přímo doprostřed pole s krávama, který ráno byly všude kolem! Jsem sice z vesnice, ale koukat z půl metru do ksichtu tunový krávě je teda fakt pecka.

Vůbec nejhorší bylo, že přijel majitel farmy a řekl nám, že už má bohužel plno. Takže si to shrneme-Tři borci z Česka, kteří neumí jazyk, přiletí třema letadlama do Skotska, dají si vyhlídkovou jízdu po hlavním městě, jedou půl noci tágem za nehorázný prachy, probdí noc mezi krávama na poli a ráno je odmítnou. Na rovinu říkám, že jsme byli zralí na rituální sebevraždu. To by však znamenalo, porážku a výsměch od všech, kteří nám nepřáli. A věřte mi, že jich bylo víc než dost.

Ve chvíli, kdy jsme se už zcela vážně rozhodovali, že to zabalíme, přiběhli lidi z farmy, že o pár kiláků dál je farma nějakýho Williama Mitchella a že tam by prý možná ještě mohli mít nějaký místo.

My jsme totiž přijeli někdy ze začátku července. Jde o to, že většina studentů končí školu už někdy v červnu a všude bylo plno. Tak jsme se rozhodli ještě jednou zatnout zuby a místo silnýho deště z předchozího dne, v neskutečným vedru, od hlavy až k patě zabahnění a hladoví, jsme se s krosnama na zádech vydali na pouť Skotskýma blatama...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz