Ta největší šílenost... (poslední část)

21.09.2016 19:18

Před časem někdo psal do komentářů, že ho zajímají moje vztahy. Já jsem odpověděl, že na tenhle tenkej led se nechci pouštět, protože by to nebylo fér. Hlavně z toho důvodu, že to vždycky bude jenom můj pohled na věc. V některých případech to ještě k tomu bylo dost divoký a asi bych nebyl úplně objektivní. To, co je pro jednoho úplně normální, může pro druhýho znamenat nesmiřitelnou křivdu a zase naopak. To je samozřejmě v pořádku, ale podle mě to nepatří na veřejnost. Je ale několik případů, kdy udělám výjimku a tohle je první z nich.

První láska není jenom nějakej úlet nebo pobláznění. První lásku si často pamatujete na celej život, ať už je jakákoliv.

Minule jsme skončili, když nás přestěhovali do vesnice Newtyle, do roztomilýho skotskýho domečku, co měl milion komínů. Mě, Lukáše a Romana zaparkovali do karavanu na dvoře, ale kuchyň a koupelnu jsme měli společnou s ostatními. Společně s námi tam byly i dva páry z Brna, jeden pár ze Zábřehu na Moravě, dva páry z Holešova a pak jeden napůl ze Znojma a z Hradce. Nebojte, už jsem dopároval. Teda, jeden pár vlastně nebyl pár, ale jenom kamarádi. To jsem ale ze začátku nevěděl, a tak jsem po Ivě jenom pokukoval.

Iva byla nádherná blondýnka a dostala mě na první pohled. Okamžitě jsem se do ní zbláznil a tajně jsem nenáviděl jejího přítele. To až do okamžiku, kdy mi kluk z toho druhýho páru oznámil, že na ní mám přestat čučet a začít něco dělat. Já jsem samozřejmě namítl, že nepojedu do zadané holky. Na to mi on odpověděl, že jsem osel a že s tím borcem jsou jenom kamarádi. V tu chvíli jsem uvnitř tančil brutální pogo.

Bohužel jsem ale nevěděl, že Iva to má se vztahama takový složitější a že někdo tam doma asi přece jenom existuje. To zjištění ale bylo ještě hodně daleko a já byl bezstarostnej. Iva se mi sice bránila a bránila se dost statečně, ale nebylo jí to vůbec nic platný. V nějakým alkoholovým opojení jsme se spolu vsadili, že když jí zazpívám, tak mi dá pusu.

Tady bych jen mírně odbočil, aby bylo jasno. Kdo zná kapelu Sex Pistols a jejího basáka Sida Viciouse, nebo jak se to píše, tak ví, že ten borec byla troska a totální hudební nemehlo. Tím mu ale neupírám, že se stal ikonou a punkovým symbolem. No a přesně takovej jsem byl já. Rozhodně jsem nebyl troska, ale řekněme, že extra zpěvák taky zrovna ne. Dneska se sám sobě směju, jak jsem se bál zazpívat jedné holce, a to jsem chtěl hrát koncerty ve vyprodaných klubech.

Nad Newtyle, na kopci, byla taková krásná středověká věžička, kam jsme chodili na procházky. No a tam jsem nakonec jednou zazpíval. No posuďte sami. Já, pějící Jdou po mě jdou od Nohavici, Iva a všude kolem ovečky cinkající svýma zvonečkama a Skotský blata. Neskutečná romantika.

Farma pro nás každých čtrnáct dní pořádala večírek s kupou chlastu a jídla. Tam Iva splnila svoji část dohody a vyváleli jsme tam příkopu u cesty. No a od té doby jsme byli spolu. Já se přestěhoval za ní do domečku a bylo nám spolu fajn.

Během tohoto moc krásnýho období jsem se dozvěděl smutnou zprávu. Ve věku nedožitých devatenácti let se na motorce zabil můj bývalej spolužák David Hofírek. Teda, nezabil se sám, ale zabil ho nějakej vyfetovanej zmrd bohatýho papínka, kterej nešel ani do lochu!

Teprve před týdnem jsem se poprvé podíval na místo, kde se to stalo. Za Litovlí leží vesnička Palonín, kde je naprosto přehledná křižovatka. Tam David zastavil a chtěl odbočit, když do něj ve vysoké rychlosti zezadu napálil ten zmrd. David tam umřel během přistávání záchrannýho vrtulníku a jeho holka, která seděla za ním byla vážně zraněná. Trvalo to několik let, než se z toho vylízala. Pokud budete mít cestu kolem vesnice Měrotín, běžte Davidovi na hřbitov zapálit svíčku. Byl to fajn kluk.

Teď bych rád vyprávěl naopak jednu hodně úsměvnou historku. Kromě karavanu byl na dvoře zaparkovanej i dvoupatrovej autobus. A právě do něj jsme chodili chlastat a hulit. Jednou jsme se takhle trochu přehulili a najednou koukáme, že proti nám jede ženská na koni! Nikdy nezapomenu, jak se na mě Lukáš podíval a říká: Ty vole, vidíš to taky? A taky nezapomenu na jeho obrovskou úlevu, když jsem mu to potvrdil.

Iva odjela asi o týden dřív než my a ve mě poprvé v životě zůstalo obrovský prázdno. Nemohl jsem uvěřit, že je vážně pryč. Nakonec za mnou doma ještě přijela a potom jsem já jel za ní. Tohle období už ale tak hezký nebylo. Vlastně bylo moc smutný a udály se škaredý věci, který sem už nepatří. Můj závěr je ten, že jsem pro ni byl jenom prázdninový dobrodružství a nic víc. Pokud to tak skutečně bylo, je to o to smutnější.

Možná to tak ale nebylo a z její strany bylo všechno opravdový, ale na tom už nesejde.

Nějakej ten rok po Skotsku jsem procházel svoje starý věci a našel naše společný fotky. Jednu jsem jí poslal a jednu si nechal. Když jsem se na tu fotku podíval zhruba před týdnem, po asi osmi letech znovu, tak mě píchlo u srdce, ale potom jsem se usmál. A usmíval jsem se ještě dlouho, protože to krásný, co jsme spolu zažili, převážilo, a tak si ji budu pamatovat. Bylo to nejkrásnější léto v mým životě. My s klukama jsme se vrátili domů a každej z nás byl poznamenanej trochu jinak. Já měl zlomený srdce a peníze tak maximálně na zaplacení letenky a nový glády. Lukáš s nějakýma penězma a pocitem, že v Česku už žít nechce. (Taky tam už pár let není a kdo by tušil, že se naše cesty po letech opět protnou, ale o tom později.) No a Roman s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Myslím, že si nakonec nedokázal splatit ani tu letenku.

Doma pro Romana nastal smutnej okamžik, protože ho jeho Mamka odvezla do novýho bydlení a oznámila mu, že se s tátou rozvádějí. Pro Romana to muselo být moc těžký období, ale nakonec to zvládnul stejně jako všechny další překážky.

Rád bych uvedl, že jsem vynechal hrozně moc věcí. Dva týdny zpátky jsem byl na grilovačce s Romanovou mamkou. Ta mi oznámila, že je strašně zděšená z toho, co všechno jsme to prováděli a jestli bych prý nemohl Romanovi alespoň pozměnit jméno. Nemohl. Promiň, Jindři, nemohl!

Jasně, mohl bych tady psát o tom, čím jsme se bavili ve volných chvílích. Mohl bych psát o tom, co se dělo mezi mnou a Ivou po návratu domů. Mohl bych tady vylíčit, jak zoufale jsem se cítil ty měsíce po Skotsku. Ale jak už jsem jednou napsal v případě Hasičů. Jsou věci, který by měly zůstat jenom v srdcích přímých účastníků. Vzpomínky jsou to jediný, co vám nikdy nikdo nemůže vzít!

Končí veliký dobrodružství s názvem: Skotsko 2007! Kdo by to byl řekl, že položilo základ něčemu mnohem většímu. K tomu se ale musíme pročíst a bude nám to trvat přesně devět let…

PS: Ve Skotsku měla Iva po maturitě a pořád vykládala o tom, jak chce vystudovat psychologii. Letos jsem po letech zjistil, že ji nejen vystudovala, ale dokonce se jí i živí. Taky se vdala a má děti. A víte, co je na tom to nejkrásnější? Že když to teď píšu, tak se usmívám...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.


 

Diskusní téma: Ta největší šílenost... (poslední část)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz