Ta největší šílenost... (část 2)

06.09.2016 18:46

Minule jsme skončili uprostřed Skotska bez práce, bez peněz a bez důstojnosti. No, tu jsme nejspíš neměli už dávno předtím. Nicméně, přesně tady, mezi zkázou a vysvobozením, přišel první střet civilizací. Ve vesničce Newtyle, která se na dva měsíce stala naším domovem, jsme zažili něco neskutečnýho.

Jdeme si takhle schvácení šíleným vedrem a najednou u nás smykem zastaví auto. V něm sedí vysmátej borec ve středních letech a vedle něho jeho malá dcera. Borec nás i s krosnama naloží do auta a jde si koupit cigára. Podotýkám, že celou dobu běžel motor!

Následně nás odvezl na farmu Williama Mitchella, na kterou jsme mířili. Cestou vyřvával o českým pivu a fotbalu a byl strašně v pohodě. Tak chápete to? Borec vezme sám od sebe do auta naprosto cizí lidi, kteří jsou ještě k tomu celí zasraní od bahna? To, že nás nechal sedět v nastartovaným autě s malou dcerou a zavezl nás několik kiláků úplně jiným směrem, než jel, je jen třešnička na dortu. Tohle jednání v nás zanechalo silnej dojem. Je ale pravda, že jsme dost brzo přišli na to, že tohle je tam naprosto normální.

Na farmě se nacházela spousta Čechů a Slováků a s velkou slávou jsme byli okamžitě přijati. Bohužel už pro nás nezbyl žádnej karavan, takže nás ubytovali v takovým punkovým hangáru. Tam se spalo ve stanech, nebo jenom tak ve spacáku, jak se komu zrovna chtělo. Na farmě byly dvě obrovský pole s malinami. Pod tím horním byl náš kemp a ten dolní byl až o několik kiláků dál. Každý ráno nás pak mikrobusy rozvážely na pole podle toho, jak bylo potřeba.

Sranda byla, když nás Roman nechal hned první den vyhodit z práce! Maliny se dávaly do takových malých panetek a ty se následně skládaly do beden. Roman se takhle po pár hodinách práce unavil a položil bednu na holou zem. Okamžitě přiběhla Suzan, to byla manželka majitele farmy a začala pičovat.

On nám totiž nikdo neřekl, že z hygienických důvodů se bedny nesmí pokládat na zem. Romana samozřejmě Suzan nevzrušovala, takže jenom odvětil: Ty vole, to je vážně na hovno! Suzan zbledla jako stěna a povídá: Hovno? Go to camp!

My jsme to pochopili tak, že máme pro dnešek volno, a tak jsme bez starostí zamířili do campu. A když už jsme měli to volno, tak jsme si řekli, že bychom se mohli podívat do Dundee. To bylo docela veliký město v zálivu, vzdálený tak do deseti kiláků. Na stopa nám zastavilo hned první auto.

V Dundee jsme nakoupili a vyrazili na cestu zpět. No jo, ale kudy? Tak jsme se tam motali asi dvě hodiny a byli jsme v háji. Nakonec jsme to vzdali a oslovili s prosbou o pomoc prvního Skota, kterýho jsme potkali. Jaký bylo naše překvapení, když borec povídá: Češi? Vy jste Češi? U nás v práci maká jeden Čech, já mu zavolám. Tak nás vzal k sobě, že tam máme počkat.

Za půl hodiny opravdu přijel týpek, jehož jméno si už nepamatuju. Byl to ale neskutečnej pohodář, kterej nás naložil do auta a zavezl zpátky na naši farmu.

Tam nám bylo hned ve dveřích oznámeno, že končíme. Ona totiž Suzan docela slušně ovládala český sprostý slova. Tak nám tedy nezbylo nic jinýho než navštívit ILegolase, což byl místní boss, kterej měl na starosti pickery (sběrače). Ten vypadal jako Legolas z Pána prstenů. Jelikož to však byl kokot, tak se mu říkalo ILegolas.

Ten nám slíbil udělat možné i nemožné, ale nevypadalo to nijak růžově. No, ILegolas sice byl kokot, ale tenkrát nám vážně zachránil krk. Dokonce se všechno v dobrý obrátilo a my jsme dostali svůj vlastní dům v Newtyle. Tady nastal velikej milník v mým životě. V partě, která se společně s námi nastěhovala do toho domečku, totiž byla první opravdová láska mýho života...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Ta největší šílenost... (část 2)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz