Proč máš tolik holek? Hraju na kytaru. Fakt? Nauč mě to taky...

29.10.2015 19:55

Když jsem dopisoval poslední článek, tak jsem si říkal že hned druhej den začnu psát další. Pak ale uplynul týden, měsíc a vůbec nic. Pokaždé jsem otevřel počítač a jenom do něj hloupě civěl. Hlavu jsem měl plnou vzpomínek a nápadů, ale nějak to nešlo ven. Dneska jsem se však rozhodl, že buď budu ve svým příběhu pokračovat, nebo ho nechám umřít.

Pak mi došlo, že psaní je jediná možnost, jak ventilovat svoje pocity a nálady. Proto prostě začnu tam, kde jsem skončil.

Opravdu si už nevzpomenu na svoje první setkání s Romanem. My jsme se vlastně několik let kamarádili jenom tak, aby se neřeklo. Tím myslím to, že jsme se vídali o letních nebo zimních prázdninách na táborech. Největší paradox je, že jsme od sebe bydleli jenom pár kilometrů. Já byl z Troubelic a Roman z Mostkova.

Na letních táborech jsme spolu ale vždycky tvořili nerozlučnou dvojku. Pak přišel konec prázdnin a zase jsme každej měli svůj vlastní život. Takhle to šlo až do doby, kdy mi bylo takových třináct let. Potom ale přišel ten osudovej tábor.

Jednou jsme seděli kolem večerního táboráku a hrálo se na kytaru a zpívalo. Tehdy nastal ten okamžik, kterej určil můj budoucí životní směr. Náš dobrý známý z minulýho článku, David, vzal do ruky kytaru a začal hrát Smoke on the watter od Deep Purple. Uměl jenom tu úvodní melodii, ale to stačilo. Tohle už nebyla žádná Na Okoř je cesta, nebo Teskně hučí Niagara. Tohle bylo něco jinýho, něco magickýho. Stačilo, aby to hrál pořád dokola a všechny holky na něm beze slova visely očima.

Po tom táboráku jsem byl na hlídce u brány tábora s Davidovou kytarou v ruce, mačkal jsem nějaký struny a brnkal do nich. Bylo to něco naprosto strašnýho a uši rvoucího, ale i tyhle pekelný tóny dokázaly přilákat jednu blonďatou oběť. Byla to holka z vedlejší vesnice, co s námi jezdila na tábory a až do té doby se na mě ani nepodívala.

Byl jsem z toho úplně paf a prostě jsem to musel řešit. Chtěl jsem po Davidovi, ať mě to naučí. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že je to běh na dlouhou trať a chtěl jsem hned hrát. David se mi pokoušel pár akordů ukázat, ale bylo to marný. Tenkrát jsem ještě nebyl připravenej podřídit hudbě celej svůj život a obětovat jí veškerej volnej čas. Nicméně, semínko už bylo zaseto a klíčit začalo velice brzy.

Naší oblíbenou činností bylo, že jsme se s Romanem zavřeli do chatky, pustili na plný koule Rammsteiny nebo Kabáty a skákali jako idioti a řvali u toho. Později jsme to povýšili na novou úroveň, když jsem začal šaškovat se smetákem jako kytarou a Roman mlátil rukama do židlí, jako do bubnů.

Takhle jsme si ty naše role rozdělili a už nám zůstaly napořád. Postupem času jsme začali jezdit na zimní tábory do Cakova a začal se rýsovat náš společnej cíl. Pomalu už jsme všechny okolo začínali štvát kecama o tom, jak si jednou založíme kapelu a budeme děsně slavní.

S rukou na srdci můžu říct, že tenkrát to fakt byla asi jenom čistá naivita. Potom ale nastal zlom, a to přímo brutální. Když mi táhlo na patnáct let, tak jsme se s Romanem sešli na speciálním táboře pro starší děti. Byl to tábor, kde byl trochu volnější režim a chystali jsme areál pro hlavní letní tábor, kterej měl proběhnout později.

Vidím to jako dnes. Roman přichází k autobusu a nad hlavou točí bubenickýma paličkama. Opravdickýma bubenickýma paličkama, který si tehdy koupil někde v hudebninách. Přísahal bych, že když jsem se jich dotknul, tak jsem se skálopevně rozhodl, že budu mít kapelu.

Na tomhle táboře Roman vůbec poprvé mlátil do židlí pravýma bubenickýma paličkama! Všichni nás pořád měli za idioty a lezli jsme jim na nervy. Pořád jsme byli jenom děti, co si hrají.

Do tohoto období se váže ještě jedna historka. Naše vedoucí Blána, tehdy vyhlásila výzvu. Ta zněla, že kdo vyleze na obrovskej rám na zavěšování lan, ten dostane stovku. Nikdo tam nedokázal vylýzt, tak jsem se nasral a dal to. Určitě tušíte, jak velký bylo moje rozčarování, když mi Blána před nastoupeným táborem slavnostně předala stovku hřebík.

No a potom přišel náš úplně poslední tábor. To už mi bylo patnáct a k našim představám o slavné kapele se přidaly ještě představy o vyprodané, tehdy ještě Sazka aréně. Potom někdo dostal nápad, že uděláme imitační kapelu a koncert.

My s Romanem jsme to vzali strašně vážně. Rozhodli jsme se, že nacvičíme několik písniček od Rammsteinu a dáme do toho úplně všechno. Já jsem měl být zpěvák, Roman byl samozřejmě bubeník a čtyři další kámoši tvořili zbytek kapely.

Náš klávesák, Pepa (Jo, ten veterán Korejské války za nezávislost a ten frajer, co mu Towna vyrazil zub) je dneska inženýr a je vedoucím výroby na Troubelické betonárce. (Když jsem tenhle článek poprvé psal, tak jsem ještě netušil, že na té betonárce budu pracovat a Pepa mi bude dělat šéfa) Basák, Marek Sléha, dneska jezdí u záchranné služby jako záchranář.

Potom si ještě docela jasně pamatuju Mattyho Horna z naší předkapely, (Jo, měli jsme i předkapelu!) která měla imitovat Škwor. Ten dneska pracuje u vězeňské služby.

Tady musím odbočit a vylejt si srdíčko. Jsem hrdej na to, kam až to lidi, se kterejma kdysi vyrostl, dotáhli. Jste všichni do jednoho frajeři a klobouček.

Nicméně, přípravy na ten náš koncert dopadly naprosto katastrofálně a všechno jsem to samozřejmě posral já. Při zvukové zkoušce jsem si přímo do očí našplíchal deodorant, kterej měl imitovat mikrofon a následně strávil půl dne na ošetřovně. Když jsem se z ní vrátil, tak jsem si sednul za hrnce, který imitovaly Romanovy bicí, a to byla životní chyba. Myslím, že mi Roman do dneška neodpustil, že jsem jeho první paličku zlomil já. Bylo z toho pozdvižení, ale naštěstí se nám podařilo se do začátku koncertu nějak usmířit.

Na ten se sešel snad celej tábor a do dneška nedovedu pochopit, že se nedochovala jediná fotka nebo záznam. Pokud tohle čte někdo, kdo má ohledně toho nějakej materiál, tak to okamžitě koukejte navalit.

Koncert byl legendární a to doslova. Řekl bych, že po něm už nám drtivá většina lidí uvěřila, že to myslíme zatraceně vážně. Nás ale k vytoužené nesmrtelnosti čekala ještě dlouhá cesta a ta měla trvat tři roky...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Proč máš tolik holek? Hraju na kytaru! Fakt? Nauč mě to taky...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz