Pod Junáckou vlajkou...

15.09.2015 21:44

Už je to deset dní, co jsem napsal poslední příspěvek. Přiznám se, že píšu po tak dlouhé době hlavně proto, že jsem tak úplně nevěděl, jak pokračovat. Psal jsem o základní škole a o hasičích. Ono ale bylo ještě jedno období, který jsem vynechal a udělal jsem to záměrně. Během něho jsem totiž potkal člověka, kterej zásadně ovlivnil můj život na budoucích snad deset let.

Už si ani nevzpomínám v kolika letech jsme se ségrou začali jezdit na tábory. Začalo to ale tím, že se mamka seznámila s lidma z Litovelskýho domu dětí a mládeže, začala s nimi jezdit jako vedoucí na tábory a my jsme u toho samozřejmě nemohli chybět.

Každopádně jsme ale ještě byli malí a mohlo mi být maximálně sedm let. První tábory jsme absolvovali v Cakově. Byl tam areál s velikou budovou uprostřed a dřevěnýma chatkama po obvodu. Je to už dlouhá doba, takže si nepamatuju všechno. Pár zásadních momentů mi ale přece jenom v té mojí děravé hlavě utkvělo.

Jednou se hrála taková hra, která spočívala v dopravě pneumatiky od nějakýho většího auta terénem do cíle. Ti silnější ji nesli, aby byli rychlejší. Ti slabší, včetně mě, ji ale valili před sebou. Z této hry dodnes existuje záznam na VHS a je uložený v rodinným archivu. Vypadá zhruba takto: Já, schvácenej, jak závodní kůň, jsem se konečně i s pneumatikou vyšplhal na kopec, kterej se stáčel doprava a pak mírně dolů.

Moje mamka v roli vedoucího na mě povzbudivě křičí: Pusť to, ona sjede a dole si ji zvedneš. Já ji samozřejmě poslouchám na slovo a pouštím. Nutno podotknout, že pneumatika sice sjela. Bohužel ale ne z mírnýho kopce doprava, nýbrž z brutálního, zhruba dvousetmetrovýho srázu doleva!

Následuje velice komická zhruba minuta, jak běžím za pneumatikou dolů a řvu. Během této scény jsem hodil minimálně čtyři kotrmelce (Dodnes tvrdím, že to byly speciální parakotouly čistě pro kamery!) a když jsem tu nebohou pneumatiku konečně doběhl (Zastavila se o nějakej barák na konci srázu!) tak jsem propukl v hysterickej pláč. To video nikdy nikdo neuvidí! Nikdo!

Další, o poznání vtipnější situace nastala, když nás přijel navštívit náš Taťka, tehdy ještě hasič. Náš hlavní vedoucí Michal ho ještě neznal a mamku nenapadlo nic lepšího než ho trochu podusit. Představila taťku jako kontrolního pracovníka správy sociálního zabezpečení dětí na letních táborech, s úkolem provést audit.

Těžko říct, jestli takovej úřad vůbec existuje. Nicméně se spustila naprosto profesionální herecká etuda všech vedoucích, kteří byli pochopitelně uvedeni do děje a Michal nám krásně blednul a blednul. Nepamatuju si už přesně, co všechno mu tam provedli, ale bylo to fakt maso. Když mamka po asi hodině konečně usoudila, že je Michal zralej na odvoz, tak mu taťku představila jako svýho manžela a Michal to kupodivu vzal víc než sportovně. I tato akce je zaznamenána na VHS a stojí za vidění.

Potom už jsme začali jezdit do bývalýho vojenskýho tábora ve Velké Kraši u Vidnavy. To už byla ta pravá divočina. Tábor složenej z dřevěnejch chatek u řeky a uprostřed lesa, se stal naším letním domovem, až do patnácti let. Tam jsem se dal dohromady s Davidem Brychtou, což byl kluk, díky kterýmu jsem začal hrát na kytaru. Udělali jsme spolu dost průserů. Jeden ale všechny naprosto předčil.

Nad spodním táborem, kde jsme byli my, ležel ještě jeden, horní tábor. Tam jsme se při jedné táborové hře zatoulali a potkali tam dvě luxusní roštěnky. (Bylo nám deset, takže luxusní rozuměj celkem solidně vyvinutý, přijatelně poďobaný třináctky.) No a tyhle dvě kočičky nás pozvaly k sobě do chatky večer, prej až po setmění, na těžko říct co, ale tenkrát jsme byli docela nažhavení. Do té doby jsme holku viděli snad jenom v televizi, a to ještě z velké dálky.

Vzpomínám si, že jsme se toho neúčastnili jenom my dva, ale ještě někdo třetí. Bohužel si nemůžu vybavit kdo. Pokud tohle bude ten dotyčný někdy číst, tak ať se ozve a já ho velice rád doplním.

Byla to do nejmenšího detailu naplánovaná partizánská akce. Spousta věcí se mohla pokazit. Mohla nás chytit táborová hlídka a stejně tak jsme mohli i zabloudit v lese. Nám se ale nakonec podařilo nejenom proniknout strážemi, ale dokonce se i dostat do horního tábora.

V tu chvíli ale nastala taková pofidérní věc. Zjistili jsme totiž, že v horním táboře probíhá motorkářskej sraz, na kterým je lidí jak much a ty naše kočičky jsme tam prostě nenašli.

Vrchol té trapné situace nastal, když jsme se rozhodli, že zpátky nepůjdeme lesem, ale vezmeme to zkratkou přes řeku. To jsme ale netušili, že v našem táboře už vyhlásili poplach, protože nějak zjistili, že nejsme v postelích. Ono přece jenom, když vám o půlnoci zmizí dva desetiletí fakani, je tak trošku na provaz.

Situace se nakonec vyřešila úplně sama. David totiž uklouznul a sjel z asi desetimetrovýho srázu, přímo do řeky. Mě to přišlo natolik vtipný, že jsem se začal smát, jak ten největší debil a spadnul jsem tam za ním. Dvě hlasitý šplouchnutí samozřejmě slyšeli vedoucí, kteří si pro nás došli.

Tady se taky projevila nevýhoda toho, že vaše máti je vedoucí. Hned z fleku jsem totiž dostal takovou facku, jakou už potom nikdy. Naši mě nikdy nijak zvlášť nebili.
Tahle story se samozřejmě brzo rozkřikla a my byli za hrdiny.

Stěhování na tohle krásný místo bohužel poznamenala tragédie, která se dotkla naprosto všech. Náš vedoucí, Peťa Skopal nešťastnou náhodou vjel na Července u Litovle na motorce přímo pod vlak. Nebylo mu ani pětadvacet let a my přišli o dobrýho člověka a věrnýho kamaráda.

To asi byla moje první konfrontace se smrtí. Ten rok se ale i přesto letní tábor uskutečnil a byl nejvýznamnější ze všech. Potkal jsem na něm totiž Romana. Člověka, se kterým jsme si slíbili, že jednou budeme rockový hvězdy.

A my to dokázali!

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Pod Junáckou vlajkou...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz