Na pokraji slávy

26.01.2016 23:06

Na pokraji slávy se jmenuje deska šumperské kapely O5 a Radeček. Znáte to: Jedna holka, jedno dítě, jen tři slova, bla, bla, bla, bla. Asi si říkáte, co měla nebo má popová kapela společnýho s pankáčema jako jsme byli my s Romanem. Za prvé-měla a za druhé-docela dost.
Jinak, ještě žiju a omlouvám se, že něco píšu až po třech měsících. Důvod, proč až po tak dlouhé době, je jednoduchej: Moc piju, málo spím a jsem línej. Taky jsem měl nějakej syndrom vyhoření nebo co. Prostě se mi nic nechtělo a furt jsem se jenom válel.

Pak se mi ale jednoho dne docela silně rozbušilo srdce. Nejspíš právě z toho, že moc piju, málo spím a jsem línej. Pak mi to všechno došlo. Co kdybych se jednou neprobudil a svět by zůstal ochuzenej o všechny ty super věci, co jsem zažil. To přece nemůžu dopustit, a proto jsem učinil zásadní rozhodnutí, že jd do sebe a budu se snažil psát mnohem, mnohem víc a častěji.
Skončili jsme na našem posledním letním táboře. Když jsem se z něj vrátil, dozvěděl jsem se, že se naši budou rozvádět. Tohle období bych víc nerozebíral, protože to bylo to nejhorší, co jsem v životě zažil a nebylo to vůbec pěkný.

Měl jsem po základní škole, na jejímž konci se mi rozplynul životní sen. Když jsem učiteli řekl, že chci na hasičskou školu do Frýdku, tak se mi vysmál a já skončil v Šumperku jako stolař. Co bych taky chtěl s těma svýma známkama.

Nutno říct, že tady nastal vážnej problém. Učiliště je dost drsný místo a já do něj přišel zocelenej rozvodem rodičů. Každej, kdo byl na vojně, vám řekne, že šikanu zažil jenom ten, kdo si ji nechal líbit. Stojím si za tím, že stejně tak to platí i v životě.

Podobný to bylo i se mnou. Zatímco na základce jsem se nechal jenom tak mlátit, tak na učňáku jsem zaťal pěsti a postavil se na odpor. To byl ale docela průser, protože z otloukánka jsem se rázem stal problémovým žákem. Na českých školách totiž šikana neexistuje a když se někdo začne bránit, tak je problémovej.

Takže jsem na učňáku párkrát zaťal pěsti a dostal po držce, ale pokaždé jsem z toho boje odešel s hlavou vztyčenou.

Bohužel, nebo snad bohudík, se taky začalo ukazovat, že jsem víc zásadovej, než jsem si myslel. Náš mistr byl kovanej komunista a já jsem vedl třídní odboj. Tak se taky muselo stát, co se stalo. A sice to, že jsem na něho tak dlouho držkoval, až mě jednou nechal vyhodit ze školy. K jeho cti (pokud ji měl) nutno říct, že mi stolařina opravdu nešla.

Můj první rok na učňáku tedy skončil neslavně, ale s jedním pozitivem. Dospěl jsem a od té doby už si na mě nikdy nikdo netroufnul.

Počkat, ty pozitiva vlastně byly dvě. Zase jsem potkal Romana! Došlo k tomu někdy po vánocích roku 2003 nebo 2004. U vlakovýho nádraží v Šumperku nasednu na bus do školy a najednou do mě někdo tvrdě vrazí. Koukám, kdo to a on to Roman! Bylo mu dvanáct a jezdil do Šumperka na základku. Tam jsme taky teprve po několikaleté známosti zjistili, že bydlíme kousek od sebe.

Následující tři roky se stalo několik věcí. Ta první byla, že jsem po roce nastoupil na učňák do Uničova. Z toho mě hned po roce vyhodili, protože jsem byl prej moc pankáč. Co si pod tím mám představit, jsem se nikdy nedozvěděl. Je ale pravda, že jsem si na zlost učitelům udělal číro, a to mi prostě nemohli odpustit.

Další věc byla, že jsme si s Romanem celý tři dlouhý roky plánovali, jak už jako konečně založíme kapelu a jednou budeme slavní.

Poslední událostí bylo, že jsem nastoupil na učiliště do Šternberka, a to jsem taky na jeden zátah vystudoval. Bylo to těžký, protože na cestě do školy stály čtyři podniky a strávil jsem v nich dost času. Nakonec jsem to ale zvládnul a škola pro mě skončila.

Tvrďák a problémový student...

Ještě mám jednu pikantnost. Po tom, co mě vyhodili z uničovskýho učiliště, mi Taťka domluvil brigádu na strojírnách. Tam se mi taky stal vážnej pracovní úraz. Celá ta story je ale ve finále vážně vtipná a probíhalo to nějak takhle: Stojím u police, na které jsou těžký ozubený kola, natahuju se na stůl pro pilník, a protože jsem lempl, tak si jedno to kolo shazuju na nohu. Nic necítím, a tak dělám, že se nic nestalo. V tu chvíli ale přibíhá na smrt bledej kolega: Ty vole, jsi celej? To byla rána jako kráva. Já jsem děsnej hrdina a odpovídám: Jasně, v pohodě. Ale v tu chvíli už začínám blednout a motá se mi hlava. Takže si sedám, zouvám botu a v ní spousta krve. Sundávám ponožku a ty vole, já nemám prst! Pořád mě nic nebolí a nechápu, co se to vlastně stalo. Přibíhá zdravotnice směny a při pohledu na moji nohu se jí protáčí oči a upadá do bezvědomí. V tu chvíli přichází taťka a s naprosto klidným výrazem hasiče, co už viděl hromady mrtvol a jinejch odpornejch věcí, mi v pohodě oznamuje: Ty vole, tak ten už ti jako vážně nepřišijou.

V tu chvíli chytám brutální záchvat smíchu a všichni na mě koukají jako na debila. Kdo se někdy ocitnul v šoku nebo viděl člověka v šoku, ten pochopí. Prdel je, že ti pitomci mi ani nezavolali sanitku a odvezli mě sedmnáct kiláků do nemocnice osobákem! Tam mě vyhodili před vchodem a já s provizorně zavázanou nohou a prstem v kapesníku nakráčel až na recepci. Tam jsem službu konající sestře hrdě oznámil, že jsem se jako popral s medvědem a jestli by byli tak hodní a dali mě do kupy, nebo by mi alespoň poskytli náčiní, abych to udělal sám. Potom už si moc nepamatuju, protože se mi udělalo zle.

Výsledkem bylo, že mi navzdory děsivým prognózám taťky, prst přišili. Nemůžu s ním ale hýbat a nemám v něm cit.

No a poslední věc se týká poznámky o O5 a Radeček. Když totiž Romanovi konečně bylo patnáct, tak dostal první opravdický bicí. Byly to takový žlutý Amátky, co neměly žádnej zvuk, ale sakra, byly to bicí! První bicí, co jsme v životě viděli a sehnal mu je Kamil, kterej byl v tu dobu bubeník O5 a Radeček a měl si brát za ženu Romanovu sestřenku. Pak mu nasadila parohy, nebo on jí. Těžko říct, jak to bylo. Jistý je jenom to, že Kamil z Radečků odešel a odjel na Novej Zéland dělat těžko říct co. Nikdo už mu ale neodpáře, že natočil první dvě desky O5 a Radeček i se slavnýma hitovkama jako Praha a Kristian. V obou klipech k těmto písničkám ho dodnes najdete na youtube.

Stejnej rok jsem já dostal k osmnáctým narozeninám svoji první kytaru. Byla to Ibanez GRG 170 DX, to si pamatuju naprosto přesně. Byla nádherná...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz