Legendy nikdy neumírají...

12.11.2019 18:41

Už jsem zase dlouho nic nenapsal, ale před pár dny se mi stalo něco, co mě znovu nakoplo. Potkal jsem někoho, s kým jsem zažil spoustu šíleností a připomnělo mi to, že tenhle příběh se za mě nedopíše sám.

Mezi Olomoucí a Šumperkem začala elektrifikace vlakové trati a z Uničova do Šternberku momentálně jezdí náhradní autobusová doprava. Byl jsem doma na víkend a jelikož se mi nechtělo do Olomouce už v neděli, rozhodl jsem se, že pojedu až ráno. Znamenalo to sice na můj vkus až příliš brzké vstávání, ale nějak jsem to zvládnul.

V Uničově jsem vystoupil z vlaku a rozespale zamířil ke dvěma čekajícím autobusům. Před tím prvním stál týpek. Koukal jsem na něho a přemýšlel jsem, kde už jsem ho to jenom viděl. Pak se týpkovi roztáhla pusa od ucha k uchu a řekl svoje legendární: „No ty pičo!“

V tu chvíli se ručička hodin času v mé hlavě přetočila o téměř jedenáct let nazpátek. Jako by to bylo včera jsem viděl týpka, jak sám táhne kombo a kytaru ze zkušebny v podzemí. Na zdi té zkušeny byl veliký nápis: Thermit!

Ano, po jedenácti letech jsem se potkal s Hráběm. Ten parchant nezestárnul ani o den. Bylo to jako kdybychom se sešli před zkušebnou jako kdysi. Hrábě ale neměl baskytaru, byl řidičem autobusu, který mě měl přepravit do Šternberku.

Znáte takové to nemluvte prosím za jízdy na řidiče.

Nasrat!

Než jsme se dokodrcali do Šternberku, zavzpomínali jsme na všechno to, co jsme měli, jak nám tehdy patřil svět. Měli jsme úplně všechno, byli jsme rocková kapela. Možná jsme stáli totálně za hovno, ale jak říká Jack Black: I kdybys byl to největší hovno na celým světě, tak když hraješ v rockové kapele…

Všechno se to vrátilo. Když jsme přijeli do Šternberku, kde už to nádraží a jeho okolí dneska vypadá trochu jinak, než si ho já pamatuju, byl jsem totálně naměkko. Najednou jsem viděl všechny ty lavičky, co jsme na nich s Romanem nocovali na cestě z koncertů, protože vlak domů jel až nad ránem a všechny buchty nás odmítly ubytovat. Všechny vzpomínky byly živé a poletovaly kolem mě.

Takže zpátky ke Korea punk. První koncert proběhl na zábavě v Plinkoutě v kulturáku. Ano, na místě v radioaktivní pustině, kde padlo mnoho panenství, bylo učiněno nemálo předsevzetí o abstinenci. Na místě, kam dodnes chodí umírat sny rockových muzikantů o kterých nikdy nikdo neslyšel.

Tato megaudálost se odehrála v noci z 23. na 24. prosince roku 2009. Té noci se zastavil svět. Na koncert se dostavili všichni obyvatelé Plinkoutu. (Asi dvacet) A přijelo i pár přespolních (Asi deset). Byla to zábava nám dobře známé kapely Pandora a my jsme dostali hodinu prostoru kolem půlnoci.

Tehdy jsem měl luxusní odvoz na koncert. Přijeli pro mě totiž dva poměrně zásadní lidé mého hudebního života. Nemám tušení, jak tu cestu až kdesi z opičích hor přežila, ale z legendární Lady Niva (Ano, opravdu to byla Lada Niva) vystoupili Mičus s Hanesem.

Mičus byl první basák, se kterým jsem kdy hrál u nás v pokojíčku. Hanes byl basák Fly. A tihle borci nás přijeli podpořit na naši Korea punk premiéru.

Jedna z mála dochovaných fotek...

Ten koncert si kupodivu vůbec nepamatuju. Za to si ale pamatuju jinou věc. Korba měl tehdy dlouholetou přítelkyni, myslím, že se jmenovala Monika. A ta začala po koncertě vymrčovat, že chce jet domů. Samozřejmě tím myslela, aby Korba jel domů. Ještě ani pomalu nedozněl první koncert a už žárlila. A to ani skoro neměla na co. S tím, co mělo přijít, nebylo těch pár dívčích úsměvů, kterých se Korbovi dostalo, zhola nic.

Vzali jsme si Korbu stranou a důrazně jsme mu vysvětlili, že se bude muset rozhodnout. Druhý den byla Monika bývalou přítelkyní. Jo, zní to krutě a asi to i krutý bylo, ale Korba se rozhodl. A rozhodl se pro kapelu.

Hraní v kapele a trvalý vztah nejde dohromady. Za tím si stojím. Už jsem to kdysi zmiňoval, ale ještě jsem nepoznal věrného muzikanta. Znal jsem kámoše z jiných kapel, kteří svoje holky na koncertech podváděli a navenek to přitom vypadalo, jak jsou jejich vztahy sluníčkové. Takhle je to na hovno, vy jelita!

Zleva: Já, David z Pandory, Hejďák, Korba a Monika. Prosím povšimněte si brčka v pivu. Někdy v té době začala naše tradice pití všeho brčkem...

Já, David a Hejďák...

S Hejďákem...

První koncert nám ukázal jednu důležitou věc. A sice takovou, že takhle to moc daleko nedotáhneme. V prvé řadě jsme museli zapracovat na tom, aby měl každý z nás před sebou na podiu playlist. Když se na vás po každé písničce ostatní podívají a tak, aby to jasně a zřetelně slyšeli všichni v sále se ptají: Co hrajeme teď? moc profesionálně to nevypadá.

Od té doby jsem zodpovědně tiskl před každým hraním. Po každém koncertu se totiž vždycky všechny záhadně ztratily. Asi po roce se pro jistotu začaly ztrácet i před koncertem, tak jsem se na to vykašlal a každou písničku jsem začal oznamovat.

Čeho se nám ale nikdy zbavit nepodařilo, bylo to, že ke mně Robert před každou písničkou přišel a ideálně do mikrofonu se mě zeptal: „Co je tam za akordy?“

To mu zůstalo až úplně do konce. Tohle bylo ještě docela v pohodě. V těch horších případech se svlékl do naha a pobíhal tak všude, kam ho pustili. Když nad tím tak přemýšlím, tak on se vlastně ani moc neptal, jestli ho někdo někam pustí.

Příště vám budu vyprávět o druhém koncertu. Před tím mě v Praze okradli a po něm sebrali poldové. Ale co, sranda musí být i kdyby tatu věšeli…

Deník snílka je i na Facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Deník snílka je nově i na Facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Více zde: https://denik-snilka.webnode.cz/news/prvni-krucky/

 

Deník snílka je nově i na Facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Více zde: https://denik-snilka.webnode.cz/news/prvni-krucky/

Diskusní téma: Legendy nikdy neumírají...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz