Příští stanice peklo, konečná stanice...

23.03.2017 09:28

Tohle bude taková menší vsuvka do našeho příběhu. Tahle akce totiž oficiálně neproběhla a nikdo nám ji nemůže dokázat. Proto o ní nikde není žádná zmínka, abych ji podle toho mohl datovat. Bylo to něco, čemu dost možná ani nebudete věřit, ale opravdu se to stalo. Většina účastníků je pravděpodobně stále ještě naživu. Svědků proto ještě existuje opravdu dost. Nikdo vám to však nepotvrdí a budou přísahat, že se to nestalo a nikdy tam nebyli. Z této akce existovalo dost fotek, ale už jsem bohužel žádný nedohledal. Asi je to i dobře. Když není tělo, není ani zločin.

Po celé sérii větších či menších úletů, byla naše kapela Thermit u šternberské veřejnosti a přilehlýho okolí v nelibosti. Kdyby se ale všichni ti, co nás neměli rádi, dozvěděli, co se událo ve šternberským Vincentinu, asi by na nás uspořádali pogrom!

Vincentinum Šternberk je domovem dětí s různýma druhama postižení. Taky, myslím, slouží jako chráněný bydlení a řekl bych, že má ještě dost dalších účelů.

Pokud čtete můj blog od začátku, tak jistě víte, že jsem od mala jezdil na tábory. Nejdřív na zimní do Cakova a potom na letní do Velké Kraše u Vidnavy. Jeseníky se na dlouhou dobu staly mým domovem a prakticky jsem tam vyrostl. Na těch táborech jsem zažil i několik povodní, včetně jedné veliké spojené s evakuací celýho tábora.

Tam jsem taky potkal Romana, se kterým se pojila drtivá většina mýho hudebního života. Zažil jsem tam spoustu krásných zážitků i pár doslova ošklivých. Ten asi nejhorší nás čekal na jedné stezce odvahy, kdy jsme našli oběšenýho myslivce. Nějakou dobu trvalo, než vedoucím docvaklo, že ten super oběšenej myslivec, o kterým všichni mluví, rozhodně není součástí stezky. Z téhle smutné události se zrodila legenda o duchovi myslivce, která se tábora drží snad dodnes.

Další ošklivou událostí bylo vážný zranění jednoho z našich vedoucích. Došlo k tomu při chystání jedné ze soutěží. Tohle můžu popsat přesně, protože jsem to viděl na vlastní oči. Vedoucí nám chystali překážkovou dráhu, kde byla mezi stromy natažena dvě lana. No a jeden z vedoucích chtěl vyzkoušet pevnost spodního lana a stoupl na něj a následně se ho chytil i rukama. Neuvěřitelná pitomost, která by snad nenapadla ani nás v našem věku! Při vší úctě k němu, tohle prostě byla do nebe volající hloupost.

Vidím to jako dneska, jak se na tom laně převažuje a padá hlavou na tvrdou zem. Nárazem okamžitě ochrnul na celý tělo od hlavy dolů a jenom sebou škubal a my se na to dívali. Tam jsem poprvé viděl zblízka přistávat záchrannej vrtulník. Už nikdy jsem toho vedoucího neviděl, ale slyšel jsem, že byl dost dlouho na vozíčku. Nakonec se z toho prý nějak dostal, ale jistě to říct nedokážu.

S Romanem jsme na tom táboře byli jako instruktoři a byl to náš poslední tábor. To mě bylo patnáct. Na tomto táboře jsem se taky rozhádal s hlavní vedoucí Janou. Byli jsme první rok instruktoři a dělali jsme bordel. O tom žádná a tohle byl náš díl viny na tomto ročníku. Hlavní vedoucí Jana ale v tu dobu svým chováním už štvala dost lidí a spousta z nich potom i přestala jezdit. Ona měla asi flustraci ze svýho vlastního života, nebo co a vybíjela si to na vedoucích a instruktorech.

Já už jsem si ale přestával všechno nechávat líbit a byl jsem pro ni problém. Bylo to v době, kdy jsem konečně skončil na základce, kde mě celý roky mlátili a začal jsem rány rozdávat, takže jsem odmlouval, protestoval a podobně. No a při loučení a závěrečným ceremoniálu mi to Jana dala sežrat.

Poslední den před odjezdem se rozdávaly diplomy a nějaký balíčky na cestu. Mě si Jana nechala na konec, aby mě mohla před celým táborem ponížit. Před celým regimentem mi slavnostně předala diplom se slovy, jak jsem ji strašně zklamal a jak lituje toho, že mě vzala jako instruktora. Ten diplom mám někde schovanej a stojí na něm něco ve smyslu: Kubovi za nepomoc!

Nikdo z těch několika desítek nastoupených lidí, se kterýma jsem strávil dětství neřekl ani slovo! Spousta z nich Janu nemělo rádo a sami měli popel na hlavě. Hodně z nás se ten poslední rok nepředřelo, ale bylo třeba na někoho ukázat prstem a tím někým jsem byl já. Tohle jsem nedokázal překousnout a už nikdy jsem na tábor nejel. Společně se mnou to zabalil i Roman.

Hlavní pointa, proč se vracím tolik let zpátky, je ale ta, že tyhle tábory nebyly jen pro zdravý děti. Jezdily na ně společně s námi i děti ze šternberskýho Vincentina. Tělesně i mentálně postižení. Samostatnou kapitolu pak představovali autisti.

Pamatuju si, že se nám kvůli tomu dost ostatních dětí na školách smálo. My jsme na to ale byli hrdí a měli jsme naše Vincáky rádi.

Tady se dostáváme k té kontroverzní akci naší kapely. Pamatujete, jak jsem kdysi popisoval soutěž, kterou na táboře vyhlásila naše vedoucí Blána? Byl tam takovej vysokej stožár na lano a kdo na něho vylezl, ten měl dostat stovku. Já to vyhrál a dostal jsem stovku hřebík! No a tahle Blána pracovala právě ve Vincentinu. Byla docela rockerka a motorkářka a jednoho krásnýho dne domluvila, že dětem na Vincek přijedou motorkáři ukázat motorky. K tomu ji ještě napadlo, že by bylo fajn pořešit nějakou tu hudbu. A když už se z toho stal motorkářskej sraz, tak teda hudbu pěkně od podlahy! No a jelikož jsme se viděli na jedné z prvních akcí Thermitu, na litovelským majálesu, tak bylo jasný, kdo na tom srazu bude hrát. S náma měla vystoupit ještě kapela z mých Troubelic. Už nepamatuju název, ale většina členů dnes tvoří zábavovou kapelu Ježkovci.

Odehrálo se to někdy na podzim 2008. Sbalili jsme se a dorazili na místo, kde jsme se s Romanem snad po pěti letech shledali s Vinckovejma děckama z táborů. Areál Vincentina je dost velikej, ale i tak jsme neměli tušení, kde budeme hrát. Původně jsme mysleli, že na nádvoří, ale pak přišel šok. Blána nás totiž zavedla do místní kaple a nechala nás tam se slovy: V Bibli není psaný, že Ježíš neposlouchal heavy metal!

Stáli jsme tam snad deset minut a koukali střídavě na sebe, na všechny ty svatý obrázky a na oltář. No a pak jsme se všichni začali nekontrolovatelně smát. To nám zabralo dalších deset minut. Během toho nám došlo, že si Blána nedělá srandu a myslí to smrtelně vážně.

První kapela se začala chystat a my jsme urychleně vyrazili hledat Blánu. Našli jsme ji na nádvoří mezi bandou nebezpečně vypadajících motorkářů. Tam jsme se jí snažili politicky vysvětlit, že jsme pro každou špatnost, ale tohle už je moc. Ono totiž v potoce uběhlo dost vody od doby, kdy nás slyšela naposledy. Zatímco na majálesu zněly texty jako: Couvej, nebo dostihne tě pád! Nebo: Už tu zas jsou. Teď jsme zněli: Archanděl, pekelný oheň sténá! To nepočítám Dlouhou Loučku plnou hulení fetu a chlastu. (Jo, pořád jsme tu hovadinu hráli! Z nějakýho důvodu to pořád mělo úspěch.)

To mělo zaznít ve vysvěcené kapli! To byl mokrej sen každýho satanisty! Naše námitky se bohužel nesetkaly s pochopením, takže jsme se vrátili zpátky do kaple s nepořízenou.

Tam jsme zjistili, že za těch patnáct minut, co jsme byli pryč, se stihl fotograf Aleš přes internet nechat vysvětit a oddat Erika se Sláďou! (Bez prdele!)

Tím to ale ještě ani zdaleka nekončilo. První kapela to odehrála počestně a sklidila aplaus. Potom jsme šli na řadu my. Začalo to tím, že si Roman postavil bicí za oltář! Když jsme to odpálili písní Archanděl pekla, tak si Erik za ten oltář stoupl a někdy v půlce z něj sebral kříž a začal s ním divoce mávat. To vyvolalo děsivej aplaus u děcek, co pařily tak, že by zahanbily i kotel na Pod Parou!

Korunu tomu nasadili motorkáři, kteří si posedali do lavic a mohutně nás v tom podporovali. Musím přiznat, že jsem z toho všeho byl v šoku. Když jsem ale viděl radost v očích těch děcek, kterým život vzal, co mohl, tak si s odstupem času říkám, že to sakra stálo za to!

Když si na konci jeden z vychovatelů vzal Sláďovýho Gibsona a s jednou z holek na vozíčku zazpívali Zabili zabili z Balady pro banditu, tak se mi chtělo brečet. Správní chlapi ale pláčou jenom po tmě.

Uvědomuju si, že pokud tohle bude číst někdo, kdo postrádá smysl pro humor a je prostě idiot, nebo třeba náboženskej fanatik, tak to všechno nejspíš odsoudí. Nám to ale za tu radost v těch jejich očích prostě stálo!

Zároveň bych rád řekl, že jsme si tím nejspíš vystavili jednosměrnou jízdenku do těch nejtemnějších koutů pekla.

Na tohle měl Erik názor, že pokud peklo vypadá tak, jak ho popisuje Aleš Brichta, tak snad abychom už jeli. Roman zase nikdy nepřestal tvrdit, že má echo, že ho v nebi nechcou a v pekle se ho bojí, a tudíž bude žít věčně. Po letech pak přišel s novou verzí, že prej do pekla musí, že tam musí udělat pořádek. Věřil tomu, že až se tam ukáže, tak ďábel sesedne z trůnu, poklekne a řekne: Vítej zpátky, mistře.

Naše osudy ukáže čas. Pokud jsme ale s Thermitem vykonali alespoň něco dobrýho, tak to bylo tohle...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Příští stanice peklo, konečná stanice...

dodatek

Lukáš Válek 25.03.2017
hystý příběch,a jinak já jsem také velice sklamaný s toho že jsem přišel kvůly jedné kámošce o mnoho hodin vydeozáznámů a hlavně památečních fotek ale co výme do budouucna ?třeba něco jako ajták seženu :D

Re: dodatek

Lukáš Válek 25.03.2017
hustý: voprava

Re: dodatek

Autor 04.04.2017
Vole, ty se hlavně jako ajťák nauč psát! :-D A jinak jo, ty jsi toho měl dost a kdybys něco pohledal, bylo by to skvělý... :-)

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz