Company útočí...

05.09.2015 20:03

Přiznám se úplně na rovinu, že jsem se strašně těšil na to, jak budu z rukávu sypat historky z hasičů. Poslední týden jsem nad tím ale přemýšlel a došlo mi, že drtivá většina je nepublikovatelná. Morava, dobrovolní hasiči a parta kluků, co právě dostala občanky. Co myslíte, že jsme mohli dělat? Abych ale tohle krásný období mýho života úplně neošidil, pokusím se sepsat alespoň něco.

Pamatujete si, jak jsem minule vyprávěl o vypuštěné požární nádrži? Tak v polovině deváté třídy, přišel můj spolužák Michal s tím, že mamka jednoho kámoše z osmičky v Troubelicích zakládá mladý hasiče a že to bude fakt hustý. Že prej tam budou luxusní roštěnky a tak podobně. Nebyly!

 Já jsem z toho byl v rozpacích. Přece jenom jsem před časem Troubelický hasiče sabotoval. Oni ale naštěstí moji diverzní akci přešli bez jakékoliv poznámky. Tak jsem se stal součástí extrémně výjimečnýho požárního družstva s názvem-Company!

Nás pět ve stejných dresech, tvrdý jádro Company. Vpravo dole kouč Franta...

Tvořili jsme ho šest kluků z Troubelic a okolí, plus náš guru, kouč Franta. Název vznikl na brigádě v lese, kdy jsme vyskákali z hasičské Avie a Franta tenkrát houkl: Company, za mnou! Pak si nechal vytisknout vizitky, na kterých stálo: Kouč SDH Troubelice! Tak to vlastně všechno začalo.

Já jsem byl proti své vůli zvolen kapitánem družstva a tím začala moje éra obsírání každýho průseru, co jsme udělali.

První rok jsme běhali štafety a požární útoky s dětma, kam jsme věkově spadali, což nás teda moc nebavilo. Pamatuju si štafetu v Dolních Studénkách. Všechno nám klaplo, dobíháme, na tabuli svítí čas, kterej nás katapultuje na stupně vítězů, všichni velice radostně vyskakujeme, já si v euforii sundávám z hlavy helmu, vyhazuju ji do vzduchu, rozhodčí následně ukazuje červený praporek a jsme diskvalifikováni.

Dostávám pojeb od vedoucí, že jsem idiot, sundávat si helmu před hvizdem rozhodčího a já zalezu do Avie a brečím.

Skok o rok později. Je nám šestnáct a už běháme za dospělý chlapy. Všichni dávno víme, co je to alkohol a baví nás to. Okrsková soutěž v Pískově, na začátku sezóny. Následuje konverzace mezi mnou a starostou sboru, kterýmu jsme začali říkat Kérky S.R.O., protože je to kokot. Kérky: Mazej na tu štafetu! Já: Nikam nejdu! Nepřelezu tu bariéru a mám kocovinu. Kérky: Koukej padat na tu podělanou bariéru!: Jdi si tam sám. Kérky: Neštvi mě a mazej tam! Já: Jdi už do prdele Kérky: To jsi posral! a odchází. Přichází ke mně kouč, podává mi flašku slivovice a povídá: Gratuluju. Jsi první, kdo poslal starostu do prdele. a směje se jak malej.

Na tu štafetu jsem nakonec stejně nešel, a přesto jsme všechny porazili všechny ostatní družstva a postoupili.

Skok o další rok později a soutěž v Kolšově. Běžíme požární útok, já dělám na béčku uzel a je dobojováno. Sedáme do Avie a kalíme slivovici. V tom přichází kouč, že jedeme ještě do Lesnice na další soutěž. Jsme sice pod obraz, ale souhlasíme a po cestě dál kalíme slivovici.

V Lesnici máme co dělat, abychom se dostali z auta a koukáme na trať. Dvacet družstev před námi už na ní zanechalo pěknou paseku. Přesto se v podroušeným stavu nějak řadíme na start a k všeobecnýmu úžasu si dobíháme pro pohár za třetí místo!

Do dneška si nejsem schopnej adekvátně vysvětlit, jak se nám to podařilo. Z této akce si ještě vybavuju to, že jsme po cestě domů zabloudili na nějakou soukromou cestu, přes kterou byla zavřená závora, kolem které byl omotanej velikej řetěz. Jsme přece hasiči a v žádným případě to nebudeme objíždět! Dáváme nějak hlavy dohromady a vymýšlíme geniální plán. Franta je jeho exekutor, bere pákovky a řetěz letí do příkopy. Asi za týden je z toho brutální haló, protože to tam patřilo nějakýmu potentátovi a někdo nás viděl a nahlásil.

Další legrační věc se stala, když nás jednou podělal náš parťák Kosťa. Měli jsme mezi sebou gentlemanskou úmluvu, že pokud se někdy jeden z nás nedostaví na soutěž, tak bude vhozen do požární nádrže. Kosťa si takhle jednou nedošel a nechal nás ve štychu. Takže byla logicky vypravena trestná výprava.

Kosťu jsme zastihli kousek od nádrže s jeho dívkou. Následně nastalo toto: Chytáme Kosťu, on nechce jít, v tu chvíli mezi nás skáče jeho dívka a Kosťa jí ve snaze zasáhnout mě uštědřuje mocnej pravej hák, a to přímo do nosu. Od té doby ho pak chuděra měla křivej snad ještě víc než předtím, a to vážně bylo co říct.

Můj konec v Company přišel, když mi bylo osmnáct. Nemá smysl řešit, proč došlo k mýmu odchodu. Chvíli potom se ale Company rozpadli. Vyostřily se vztahy s vedením sboru a stalo se to, co se prostě jednou stát muselo. Díky tomu ale došlo k obnovení hasičskýho sboru a výjezdové jednotky v sousedním Medlově, kde velká část odpadlíků z Troubelic našla svoje útočiště. O pár let později jsem se tam k hasičům vrátil i já.

Historek by za ty tři roky vyšlo na samostatnou knihu. S ohledem na účastníky a povahu všech našich činů ale bude lepší, když už zůstanou jenom v našich srdcích. Chápu, jak to na vás všechno působí. Říkáte si: Děti, chlast a nezodpovědný chování. To máte samozřejmě pravdu. O tomhle ale dobrovolní hasiči vždycky byli. Kromě toho jsou tu ale i další věci jako třeba přátelství, odvaha, často nasazování života a zdraví a věnování téměř veškerýho osobního volna pomoci druhým. To všechno zadarmo, většinou bez jakýhokoliv vděku, což v naší krásné zemi plné zlomyslných a závistivých lidí nebude nikdy plně doceněno.

Nevím jak ostatní, ale já na to nikdy nezapomenu. Až v teprve v hasičích jsem poznal, co je to kamarádství a ta pravá rodina a tímto bych chtěl všem zúčastněným poděkovat za nádhernou etapu mýho života. Přesto, že skončila, jak skončila, byla a zůstane legendární.

Tak sbohem v pekle, Company...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Company útočí...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz