Já v jistý době koupil sobě trubku lacinou...

02.08.2016 19:27

Takže, napsat předchozí příspěvek mi trvalo tři měsíce. Tento pro jistotu hned půl roku. Asi bych se mohl na něco vymluvit, ale nemám proč. Důvod je ten, že se mi prostě nechtělo. Další věc je, že jsem si koupil novou telku a Playstation. Každá doba potřebuje svoje hrdiny a já za posledního půl roku zachránil svět několikrát. Nemáte zač, bastardi.

Dneska vám povyprávím o tom, jak jsem dostal kytaru a jak jsem se na ni naučil hrát. Na tohle jsem totiž obzvlášť hrdej, protože jsem se to naučil úplně sám. Minule jsem skončil u toho, jak jsem dostal svoji první kytaru. Byla to Ibanezka a tenkrát stála něco přes pět tisíc. Dodnes mám v hlavě vzpomínku na to, jak mi ji přivezli.

Možná si to dobře pamatuju i proto, že ten den jsem dostal úplně první kopačky od svojí úplně první holky.

Hned první věc, co jsem zjistil, byla, že kytara se musí ladit. Jak ale chcete ladit něco, co držíte v ruce poprvé, když ani nemáte ladičku? Ze začátku jsem to teda dělal takovým šíleným způsobem. Na netu jsem našel online ladičku a přes mikrofon na Skype ladil!

Výsledek byl přímo otřesnej, ale chudý student tvrdý chleba má. Když bylo nalazeno, tak nastal čas naučit se hrát. Proto jsem zahájil fázi jedna, která spočívala v pořízení zpěvníku Já písnička. Ve fázi dvě došlo ke koupi zpěvníku Já písnička 2. Nebudu se teď vůbec rozepisovat o tom, jakej problém bylo křečovitě držet tři podělaný struny, aby to znělo jako podělaný Gé. Ani o tom, jaká hrůza potom byla naučit se přechytávat z podělanýcho Gé na podělaný Cé.

Ty první měsíce učení se táborových odrhovaček byly utrpením. Nicméně, základní akordy jsem se naučil a nastala fáze tři, která spočívala v očumování kytaristů zábavových kapel. Jednou jsem vzal kytaru na zábavu kapely Arconat a kluci mi ji vyzkoušeli. Je pravda, že mi z toho spadla brada, ale byla to obrovská motivace.

Pak následoval převoz Romanových bicích ke mně, do pokojíčku. Následně mi naši koupili první kytarový kombo. Bylo to Line 6 a mělo tuším 75 wattů! Sranda je, že se mnou nakonec zůstalo dlouhý roky, až do hořkýho konce. Pamatuju si, jak jsem ho úplně poprvé zapnul a nešel mi nastavit žádnej kanál. Chytnul jsem rapla a zkouška se skončila hádkou a Romanovým odjezdem.

Potom začaly zkoušky probíhat pravidelně. Romanovi po podlaze stále ujížděly bicí. Proto jsem vzal kladivo, hřebíky a k veliké radosti mojí maminky je přibil do podlahy a bylo po problému. Vzhledem k tomu, že náš barák stojí uprostřed vesnice, si asi dovedete představit ten kravál. Řezali jsme do toho jak dva pitomci a řvali: Mám rááááád svařené víno červenééééé! Neměli jsme žádnou aparaturu, tak jsme hulákali bez mikrofonu, jen tak.

Pak mi jednou praskla struna a následovala vynucená měsíční pauza. Během ní jsem se učil, jak se nasazují nový struny. Potom s námi pár zkoušek odehrál na basu kamarád Mičus, a to bylo poprvé, kdy jsem s někým hrál komplet. Z Mičuse je dneska voják a určitě dobrej. Já si ale stejně myslím, že je jeho talentu škoda.

Nakonec se k nám ještě přidal náš první plnohodnotnej basák Mira. Sice jsme s ním nikdy nenahráli jedinou písničku, ale byl to jeden z nejdůležitějších členů v historii kapely. Vymyslel totiž název KOREA PUNK! Jak už jsem kdysi psal, tak našemu sídlišti se říkalo Na Koreji. Stavělo se totiž za Korejské války. No a punk proto, že v tu dobu naše životy byly sakra velkej punk. Mira s námi ale moc dlouho nevydržel a my jsme zase zůstali sami. Nicméně, náš sen o koncertech a stovkách kilometrů strávených v dodávce na cestách, byl zase o něco blíž. Vlastně, byl už hodně blízko…

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz