Trnitá cesta ke hvězdám...

26.12.2016 19:55

 Zdravím všechny po krásným zhruba měsíci.


Možná jste si už stačili všimnout, že vždycky když se na delší dobu odmlčím, tak si najdu nějakou výmluvu, proč tomu tak bylo. Dneska ale výmluvy hledat nebudu a prostě to přejdu. :-D
Zjistil jsem, že mám brutální okno v událostech po našem prvním koncertu. (Jo, tak to asi je taková menší výmluva) No, každopádně jsme na konci dubna 2008. Mě se nějakým zázrakem podařilo vzpomenout si na tři poměrně důležitý události, co se odehrály během května. Tu první vám dám dneska a byl to jeden z těch koncertů, po kterých jsem měl chuť se vším seknout a skončit. Kapela MadGod, která nám hrála na našem prvním koncertu na čtverce nás na oplátku pozvala k nim do Šumperka do slavnýho H-clubu. Možná se teď pletu a v tom případě se omlouvám. Nicméně můj názor je, že tohle pozvání měl možná snad i být nějaký výsměch, nebo co. Jak říkám, možná se pletu. Abych to trochu vyjasnil. Kdo četl předchozí článek ví, že jsme opravdu nebyli metalová kapela. Což MadGod ano a akce, na kterou nás pozvali byla čistě metalová. To by možná ani tak nevadilo, ale po příjezdu se k nám každej choval jako, no snad to ani nebudu rozebírat. Další a zásadní věc bylo pro mě naprosto nepochopitelný pořadí kapel. Na každe normální akci vždycky začínají nejmíň známý kapely aby rozehřály lidi, před zlatým hřebem večera. Na našem prvním koncertu jsme a to je smutný byli nejznámější my. (V Uničově) Je pravda, že MadGod tam hráli první. Ale pokud se nepletu, tak na vlastní žádost, protože jeli pryč. No a na koncertu v Šumperku byli MadGod doma. Takže jako hlavní hvězdy měli hrát poslední. To se ale nestalo a hráli první. Takže když dohráli, klub se vyprázdnil tak o dvě třetiny. Potom hrála druhá kapela, kterou si už nepamatuju a my jsme začínali být nervózní. Bylo jasný, že tohle bude špatný. Největší průser byl, že nikdo z nás nevypil ani pivo. My jsme se totiž rozhodli, že podáme profesionální výkon (pokud to v našem podání vůbec bylo možný) a ožereme se až po koncertu. Bylo to poprvé, kdy nás vůbec někdo pozval a my se chtěli ukázat. Jenomže jak jsme tam tak seděli a dívali se, jak se klub vyprazdňuje, tak na nás začala padat deprese. Kdyby jsme se ožrali jako vždycky, tak nám to asi snad i bylo jedno. Jenže za střízliva se ty emoce vydejchávaj hůř. Kapela dohrála a my se šli chystat. Ladím kytaru a najednou slyším Hraběho jak říká, ty vole kde jsou všichni? Otočím se a vidím prázdnej sál a tím myslím dočista prázdnej. Sláďa jako správnej kapelník se to snažl zlehčit prohlášením: Hele buďte v klidu, oni jsou všichni na cígu. Jak začneme hrát, tak se jich alespoň pár vrátí. Nevrátili... Měli jsme po zvukovce a pořád nic. Tak jsme sebrali poslední zbytky důstojnosti a rozhodli se, že si dáme alespoň veřejnou zkoušku na pořádnou aparaturu. Jenže já jsem to nemohl přenýst přes srdce. S odstupem času uznávám, že jsem byl šíleně přemotivovanej. Víte, když roky čekáte na kapelu a dáváte do toho všechno a pak příjde zjištění, že to s tou slávou tak jednoduchý nebude, tak vás to solidně sejme. Tam jsem si poprvé vzpomněl na slova mýho strejdy Mirka, když jsem si koupil první kytaru: Nepočítej s tím, že hned budeš metat ohně po pódiu jako Rammstejni. Je to dřina a nic než dřina! A jak jsme tak hráli a jedinej, kdo byl mezi náma a dveřma klubu byl zvukař, tak to ve mě tak moc vřelo, až to nakonec bouchlo. Do naší rakve se totiž zabodl poslední hřebíček. To si vám takhle hraju, zpívám a najednou se vedle mě vyvalil hustej bílej dým. Jako by jsme si už nevyžrali dost, tak nám při asi páté písničce shořel zesilovač k odposlechům. (Teda ne nám, ale zvukařovi.) Sláďa rozhodl, že to prostě se ctí dohrajeme bez odpolechu, jenže já jsem byl zralej na kapačky. A zrovna, když jsme se chystali začít další písničku ve mě bouchly saze. Do sálu se totiž přišourala uklízečka a začala ho šůrovat a to pro mě už bylo moc. Zahodil jsem kytaru, vyrázoval jsem si to ven z klubu, tam jsem sebou praštil do nejbližšího kouta a chtělo se mi brečet. Jenže to prostě nešlo a tak jsem jen potichu pičoval. No a jak tak pičuju, tak začalo pršet. Já kokot si sedl pod střechu, na kterou jinej kokot zpoměl dát okap. Dílo zkázy dokonáno jest. Nutno dodat, že kapela MadGod za nic z toho, co se nám toho večera přihodilo nemohla. Snad jen za to debilní pořadí kapel a možná ten déšť, ale nemůžu to dokázat. Takže je to jen konspirační teorie.
Na Český televizi běžel svýho času pořad Ladí Neladí. Viděl jsem díl, ve kterým byla Znouzectnost a basák Golda tam vykládal, jak je nějakej kritik strašně sejmul. A povídal o tom, jak je mu to jedno, protože už jsou slavní. Ale taky řekl, že kdyby se to stalo v dobách, kdy začínali, tak je to možná zlikviduje. No a my jsme k tomu neměli daleko. V tu dobu jsme netušili, že to ještě zažijeme hodněkrát. To už jsme se ale alepoň prozíravě ožrali a bylo nám to docela fuk...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky. 

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz