Ta největší šílenost... (část 1)

24.08.2016 20:50

Dneska vám povím o té největší magořině, co jsem kdy provedl. Hlavně proto, že se co nevidět chystám na další a možná ještě větší. Někdy na jaře roku 2007 jsem se nacházel ve druhým ročníku na učňáku. Ve škole se mi relativně dařilo, kapela se rozjížděla a všechno bylo prostě super. No a jednoho krásnýho jarního rána to přišlo. Pamatujete mýho spolužáka Lukáše z předchozího příběhu? No, tak to všechno byla vlastně jeho vina. Někde na netu se totiž dočetl, že je strašně skvělý jet na brigádu do Skotska a od té doby s ním nebylo k vydržení. Celý měsíce do všech ve třídě klavíroval, že tam prostě musíme jet a jak to bude super. Všichni ho samozřejmě měli za magora a vysmáli se mu. Každej si říkal, že kdo mu na to kývne musí být asi totální idiot. Nicméně, jeden idiot se nakonec přece jen našel. Tušíte velmi správně, že ten idiot jsem byl já. Pro jistotu jsem do party přizval ještě jednoho idiota a sice mého toho času stagnujícího bubeníka Romana. To jen tak pro jistotu, aby nás idiotů nebylo moc málo. Někde jsem četl, že když se sejde moc debilů na jednom místě, tak se to obrátí a štěstí je nemine....Není to pravda! :-D No jen si to představte: Mě bylo devatenáct a anglicky jsem uměl jen: Háj bejby jů got bjůtyfl ájs jů smouk maj dyk? Romanovi bylo čerstvě sedmnáct a věděl, že Bloody Hell je fakt velká nadávka, ale jinak anglinu neviděl ani z vlaku a Lukášovi bylo taky sedmnáct a tvrdil, že umí trochu mluvit. No sestava jako kráva. Doma jsem to víceméně jen oznámil. U Romana to bylo horší, ale nakonec to taky prošlo a u Lukáše to bylo jasný. Bohužel tím, že jsme letěli na poslední chvíli jsme měli ultrakrutopřísný letenky. V rozmezí pár hodin jsme letěli jedním letadlem z Vídně do Berlína, pak druhým z Berlína do Londýna a konečně třetím, z Londýna do Glasgow. Menší legrace nastala v Berlíně, když na otázku pracovníka bezpečnostní kontroly, co má v tom batohu Roman odvětil:Prohráli jste válku, tak drž hubu a neser se do mě! Těžko říct, jestli ten Němec uměl Česky, ale odnesl to Lukáš. Ten na bezpečnostním rámu pořád pípal a tak musel na podrobnou prohlídku. No...řekněme, že jeho zadní část těla už nikdy nebyla jednosměrka. :-D Další sranda se udála na mezipřistání v Londýně a opět v tom měl prsty Roman. Přicházeli jsme k naší přepážce a stewardka měla menší kecy na jeho příruční zavazadlo. Roman samozřejmě opět spustil něco o buzeraci a podobně. Stewardka se ale jen usmála a s ledovým klidem povídá: Tak pánové jsou z Česka jo? Inu svět je malý a o náhody v něm není nouze. :-D V Glasgow jsme přistáli někdy večer za deště a začala ta pravá sranda. Ještě jsem vám totiž neřekl, že jsme jeli totálně na slepo. Lukáš měl jen mapu Skotska, kde měl vyznačený farmy na maliny, kde jsme se hodlali ptát na práci. No jo, jenže jak se tam dostat? I na tohle Lukáš myslel a měl už z Česka vytištěný jízdenky na bus, kterej nás měl dovézt do té farmářské oblasti. My s Romanem jsme samozřejmě věděli kulový a tak jsme jen běhali za Lukem jako ocásci. Pak v jednu chvíli Luke výtězoslavně zvedl ruku, že má ten bus. Tak jsme nasedli, řidič skontroloval jízdenky a juchů, jeli jsme. Vtip byl ale v tom, že jsme jezdili po Glasgow pořád dokola. Ti chytřejší z vás si možná dokážou spočítat, že to byl nějakej podělanej vyhlídkovej bus. :-D Takže jsme zase vystoupili tam, kde jsme nastupovali a byli v prdeli stejně, jako před asi dvouma hodinama. :-D A jak jsme tam tak stáli v tom dešti a tmě, tak jsme najednou uviděli přijíždět taxík. Na nic jsme nečekali a zastavili ho. Když jsme borcovi za volancem vysvětlili naši situaci a nasledně se společně zasmáli trapasu, když si Luke sedl za volant, místo na sedadlo spolujezdce, jsme konečně vyrazili správným směrem. Ano správně, jeli jsme přes půl Skotska tágem. Best road trip ever. :-D Nakonec jsme se kolem půlnoci v brutálním dešti dostali na farmu Jima Marshalla. Tam jsme zjistili, že farma je plná Čechů a Slováků, ale nikdo z vedení už tam není. Nakonec nás poslali, ať si postavíme stan za farmou a že ráno se uvidí. Už jste někdy stavěli podělanej stan v podělaným Skotsku selí zasraní od podělanýho bahna v noci a slejváku jako kráva? Za mě je to jedna z top deseti věcí, co musíte v životě zažít. :-D Do toho stanu pro dva jsme nakonec naházeli naše tři krosny a tak jak jsme byli zasraní od bahna jsme se tam nasáčkovali. Naprosto bestovně nejlepší noc mýho života! Jenže to nejhorší mělo teprve přijít ráno. Je teda pravda, že jsme toho moc nenaspali a celou noc jsme slyšeli nějaký zvonečky, ale co nás čekalo po rozednění, bylo jako zlej sen. Bylo nám řečeno, ať si stan postavíme za farmou, jenže místo blíže specifikováno nebylo. No a my kokoti jsme ho postavili přímo doprostřed pole s krávama, který ráno byly všude okolo. No jsem sice z vesnice, ale koukat z půl metru do ksichtu tunový krávě je teda fakt pecka. Ale vůbec nejhorší bylo to, že přijel majitel farmy a řekl nám, že má bohužel plno. Takže si to shrneme: Tři borci z Česka, kteří prakticky neumí jazyk přiletí třema letadlama do Skotska, dají si vyhlídkovou jízdu po hlavním městě, pak jedou půl noci tágem za nehorázný prachy, probdí noc mezi krávama na poli a ráno je odmítnou. No na rovinu říkám, že jsme byli zralí na deportaci. To by ovšem znamenalo neúspěch, porážku a neskutečnej výsměch od všech, kteří nám nepřáli. A věřte mi, že jich bylo víc než dost. No a ve chvíli, kdy jsme se už zcela vážně rozhodovali, že to zabalíme přiběhli lidi z farmy, že o pár kiláků dál je farma nějakýho Williama Mitchella a že tam by prý možná ještě mohli mít místo. My jsme totiž přijeli někdy ze začátku července. Jde o to, že většina studentů končí školu už někdy v červnu a všude bylo plno. Tak jsme se rozhodli ještě jednou zatnout zuby a oproti dešti z předchozího dne v brutálním vedru od hlavy až k patě zabahnění a hladoví jsme se s krosnama na zádech vydali na pouť Skotskýma blatama...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz