Ta největší šílenost... (část 1)

24.08.2016 20:50

Dnes vám povím o té největší šílenosti, co jsem kdy provedl. Hlavně proto, že se právě chystám na další a dost možná ještě větší! Někdy na jaře roku 2007 jsem se nacházel ve druhým ročníku na učňáku. Ve škole se mi relativně dařilo, kapela se rozjížděla a všechno bylo prostě super. No a jednoho krásnýho jarního rána to přišlo!
Pamatujete mýho spolužáka Lukáše z předchozího příběhu? No, tak to všechno vlastně byla jeho vina! Někde na netu se totiž dočetl, že je strašně skvělý jet na brigádu do Skotska a od té doby s ním nebylo k vydržení. Celý měsíce do všech ve třídě klavíroval, že tam prostě musíme jet a jak to bude super. Všichni ho samozřejmě měli za magora a vysmáli se mu. Každej si říkal, že kdo mu na to kývne, tak musí být asi totální idiot. Nicméně, jeden idiot se přece jenom našel. Tušíte velmi správně, že ten idiot jsem byl já! Pro jistotu jsem do party přizval ještě jednoho idiota a sice mého toho času stagnujícího bubeníka Romana! To jenom tak pro jistotu, aby nás idiotů nebylo moc málo.
Někde jsem četl, že když se sejde moc debilů na jednom místě, tak se to obrátí a štěstí je nemine. Není to pravda!!! Jenom si to představte: Mě bylo devatenáct a anglicky jsem uměl jenom: Háj bejby jů got bjůtyfl ájs jů smouk maj dyk? Romanovi bylo čerstvě sedmnáct a věděl, že Bloody Hell je fakt veliká nadávka, ale jinak anglinu neviděl ani z vlaku. Lukášovi bylo taky sedmnáct a tvrdil, že umí „trochu mluvit.“ No, prostě sestava jako kráva!
Doma jsem to víceméně jenom oznámil. U Romana už to bylo horší, ale nakonec to taky prošlo a u Lukáše to bylo v pohodě. Tím, že jsme letěli na poslední chvíli jsme měli ultrakrutopřísný letenky! V rozmezí pár hodin jsme letěli jedním letadlem z Vídně do Berlína, pak druhým z Berlína do Londýna a konečně třetím z Londýna do Glasgow!
Menší sranda nastala v Berlíně, když na otázku pracovníka bezpečnostní kontroly, co má v tom batohu Roman odvětil: „Prohráli jste válku, tak drž hubu a neser se do mě!“ Těžko říct, jestli ten Němec uměl Česky, ale odnesl to Lukáš. Ten na bezpečnostním rámu pořád pípal, a tak nakonec putoval na podrobnou prohlídku. No...řekněme, že Lukáš po tom už nikdy nebyl jako dřív.
Další sranda se udála na mezipřistání v Londýně a opět v tom měl prsty Roman. Přicházeli jsme k naší přepážce a stevardka měla menší kecy na jeho příruční zavazadlo. Roman samozřejmě opět spustil něco o buzeraci a podobně. Stevardka se ale zářivě usmála a s ledovým klidem povídá: „Tak pánové jsou z Česka?“ Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.
V Glasgow jsme přistáli někdy večer za vydatného deště a začala ta pravá legrace! Ještě jsem vám totiž neřekl, že jsme jeli totálně naslepo. Lukáš měl jenom mapu Skotska a na té měl vyznačený farmy na maliny, kde jsme se hodlali ucházet o práci. No jo, ale jak se tam dostat? I na tohle Lukáš myslel a měl už z Česka vytištěný jízdenky na bus, kterej nás měl dovézt do té farmářské oblasti. My s Romanem jsme samozřejmě věděli kulový, a tak jsme jenom běhali za Lukem jako dva ocásky.
Potom v jednu chvíli Luke vítězoslavně zvednul ruku, že má ten bus. Takže jsme nasedli, řidič zkontroloval jízdenky a juchů, jeli jsme. Vtip byl ale v tom, že jsme jezdili po Glasgow pořád dokola! Ti chytřejší z vás si možná dokážou spočítat, že to byl nějakej podělanej vyhlídkovej bus! Takže jsme zase vystoupili tam, kde jsme nastupovali a byli v prdeli stejně, jako před asi dvěma hodinama!
Jak jsme tam tak stáli v tom dešti a tmě, tak jsme najednou uviděli přijíždět taxík. Na nic jsme nečekali a zastavili ho. Když jsme borcovi za volantem vysvětlili naši situaci a následně se společně zasmáli trapasu, když si Luke sedl za volant, místo na sedadlo spolujezdce, jsme konečně vyrazili správným směrem. Ano správně, jeli jsme přes půl Skotska tágem! Best road trip ever!
Nakonec jsme se kolem půlnoci v brutálním dešti dostali na farmu Jima Marshalla. Tam jsme zjistili, že farma je plná Čechů a Slováků, ale nikdo z vedení už tam není. Nakonec nás poslali, ať si postavíme stan za farmou a že ráno se uvidí. Už jste někdy stavěli podělanej stan v podělaným Skotsku, celí zasraní od podělanýho bahna v noci a slejváku jako kráva? Za mě je to jedna z top deseti věcí, co prostě musíte v životě zažít!
Do toho stanu pro dva jsme nakonec naházeli naše tři krosny, a tak jak jsme byli zasraní od bahna jsme se tam nasáčkovali. Nejlepší noc mýho života! To nejhorší ale mělo přijít ráno. Je pravda, že jsme toho moc nenaspali a celou noc jsme slyšeli nějaký zvonečky, ale co nás čekalo po rozednění, to bylo jako zlej sen. Bylo nám řečeno, ať si svůj stan postavíme za farmou. Místo ale blíže specifikováno nebylo. No a my idioti jsme ho postavili přímo doprostřed pole s krávama, který ráno byly všude okolo! Jsem sice z vesnice, ale koukat z půl metru do ksichtu tunový krávě je teda fakt pecka!
Vůbec nejhorší bylo, že přijel majitel farmy a řekl nám, že už má bohužel plno. Takže si to shrneme: Tři borci z Česka, kteří prakticky neumí jazyk přiletí třema letadlama do Skotska, dají si vyhlídkovou jízdu po hlavním městě, potom jedou půl noci tágem za nehorázný prachy, probdí noc mezi krávama na poli a ráno je odmítnou. Na rovinu říkám, že jsme byli zralí na deportaci! To by ovšem znamenalo neúspěch, porážku a neskutečnej výsměch od všech, kteří nám nepřáli. A věřte mi, že jich bylo víc než dost!
Ve chvíli, kdy jsme se už zcela vážně rozhodovali, že to zabalíme přiběhli lidi z farmy, že o pár kiláků dál je farma nějakýho Williama Mitchella a že tam by prý možná ještě mohli mít místo. My jsme totiž přijeli někdy ze začátku července. Jde o to, že většina studentů končí školu už někdy v červnu a všude bylo plno. Tak jsme se rozhodli ještě jednou zatnout zuby a oproti dešti z předchozího dne, v brutálním vedru od hlavy až k patě zabahnění a hladoví jsme se s krosnama na zádech vydali na pouť Skotskýma blatama...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz