Ta největší šílenost... (poslední část)

21.09.2016 19:18

Před časem mi někdo napsal do komentářů, že ho zajímají moje vztahy. Já jsem odpověděl, že na tenhle tenkej led se nechci pouštět, protože by to nebylo fér. Hlavně z toho důvodu, že to vždycky bude jenom můj pohled na věc. V některých případech to ještě k tomu bylo dost divoký a asi bych nebyl úplně objektivní. To, co je pro někoho naprosto normální může pro druhýho znamenat nesmiřitelnou křivdu a naopak. To je samozřejmě v pořádku, ale nepatří to na veřejnost! Jsou ale tři případy, kdy udělám výjimku a tohle je jeden z nich!
První láska není jenom nějakej úlet nebo pobláznění. První lásku si pamatujete na celej život, ať už je jakákoliv! Minule jsme skončili tím, jak nás přestěhovali do Newtyle, do klasickýho Skotskýho domečku s milionem komínů. Mě, Lukáše a Romana zaparkovali do karavanu na dvoře, ale kuchyň a koupelnu jsme měli společnou s ostatními. Společně s námi tam byly dva páry z Brna, jeden pár ze Zábřehu na Moravě, dva páry z Holešova a pak jeden pár napůl ze Znojma a napůl tuším z Hradce. Nebojte se, už jsem dopároval! Teda…jeden pár vlastně nebyl pár, ale jenom kamarádi. To jsem ale ze začátku nevěděl, a tak jsem po Ivě jenom pokukoval.
Iva byla nádherná blondýnka a dostala mě na první pohled! Okamžitě jsem se do ní zbláznil a tajně jsem nenáviděl jejího ,„přítele!“ To až do okamžiku, kdy mi kluk z toho druhýho páru oznámil, že na ní mám přestat čučet a začít něco dělat. Já jsem samozřejmě namítl, že nepojedu do zadané holky. Na to mi on odpověděl, že jsem osel a že s tím borcem jsou jenom kamarádi. V tu chvíli jsem ve svým nitru tančil brutální pogo!
Bohužel jsem ale nevěděl, že Iva to má se vztahama takový složitější a že někdo tam doma asi přece jenom existuje. To zjištění ale bylo ještě hodně daleko a já byl bezstarostnej. Iva se bránila a bránila se dost statečně, ale nakonec jí to nebylo nic platný. V nějakým alkoholovým opojení jsme se vsadili, že když jí zazpívám, tak mi dá pusu.
Tady bych jen mírně odbočil, aby bylo jasno. Kdo zná kapelu Sex Pistols a jejího slavnýho basáka Sida Viciouse, nebo jak se to píše, tak ví, že ten borec byla troska a totální hudební nemehlo! Tím mu ale neupírám, že se stal neskutečnou ikonou a punkovým symbolem. No a přesně takovej jsem byl já! Rozhodně jsem nebyl troska, ale řekněme, že extra zpěvák taky zrovna ne. Dneska se sám sobě směju, jak jsem se bál zazpívat jedné holce, a to jsem chtěl hrát koncerty ve vyprodaných klubech.
Nad Newtylem na kopci byla taková krásná středověká věžička, kam jsme chodili na procházky. No a tam jsem taky nakonec jednou zazpíval. No posuďte sami: Já, pějící Jdou po mě jdou od Nohavici, Iva a všude kolem ovečky cinkající zvonečkama a Skotský blata, no romantika jako kráva! Farma pro nás každejch čtrnáct dní pořádala večírek s kupou chlastu a jídla. Tam Iva splnila svoji část dohody a vyváleli jsme tam jednu příkopu u cesty.
No a od té doby jsme byli spolu. Já se přestěhoval za ní do domečku a bylo nám fajn. Během tohoto krásnýho období jsem se z domova dozvěděl smutnou zprávu. Ve věku nedožitých devatenácti let se zabil na motorce můj kamarád a spolužák David Hofírek. Teda, nezabil se sám, zabil ho nějakej vyfetovanej zmrd bohatýho papínka, kterej kvůli tomu nešel ani do lochu! Teprve před týdnem jsem se poprvé podíval na místo, kde se to stalo. Kousek za Litovlí leží vesnička Palonín, kde je naprosto přehledná křižovatka. Tam David zastavil a chtěl odbočit, když do něj ve vysoké rychlosti zezadu vletěl ten zmrd. David umřel během přistání záchrannýho vrtulníku a jeho holka, která seděla za ním byla vážně zraněná. Trvalo to několik let, než se z toho vylízala. Pokud někdy budete mít cestu kolem vesnice Měrotín, běžte Davidovi na hřbitov zapálit svíčku. Byl to fajn kluk a nikdy na něj nezapomenu.
Teď bych ale rád vyprávěl naopak jednu hodně úsměvnou historku. Kromě karavanu byl na dvoře zaparkovanej i pravej Britskej dvoupatrovej autobus. A právě do něj jsme chodili chlastat a hulit. Jednou jsme se takhle trochu přehulili a najednou koukáme a proti nám ženská na koni! Nikdy nezapomenu, jak se na mě Lukáš zděšeně podíval a říká: „Ty vole, vidíš to taky?“ A taky nezapomenu na jeho obrovskou úlevu, když jsem mu to potvrdil.
Iva nakonec odjela asi o týden dřív než my a ve mě poprvé v životě zůstalo neskutečný prázdno! Nemohl jsem uvěřit, že je všechno pryč. Nakonec za mnou doma ještě přijela a potom jsem já jel za ní. Tohle období už ale tak hezký nebylo. Vlastně bylo moc smutný a udály se škaredý věci, který sem už nepatří. Můj závěr je ten, že jsem pro ni byl jenom prázdninový dobrodružství a nic víc. Pokud to tak skutečně bylo, je to o to smutnější.
Možná to tak nebylo a z její strany bylo všechno opravdový, ale na tom už nesejde. Nějakej ten rok po Skotsku jsem procházel starý věci a našel naše společný fotky. Jednu jsem jí poslal a jednu si nechal. Když jsem se na tu fotku podíval zhruba před týdnem po asi osmi letech znovu, tak mě píchlo u srdce, ale potom jsem se usmál. A usmíval jsem se ještě dlouho po tom, protože to krásný převážilo, a tak si ji budu pamatovat. Bylo to nejkrásnější léto v mým životě. My s klukama jsme se vrátili, každej poznamenanej trochu jinak. Já se zlomeným srdcem a penězma tak maximálně na zaplacení letenky a nový glády. Lukáš s nějakýma penězma a pocitem, že v Česku už žít nechce. (Taky tam už pár let není a kdo by tušil, že se naše cesty po letech opět protnou, ale o tom později.) No a Roman s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Myslím, že si nakonec nedokázal splatit ani tu letenku. Doma pro Romana nastal hodně smutnej okamžik, protože ho jeho Mamka odvezla do novýho bydlení a oznámila mu, že se s tátou rozvádějí. Myslím, že pro Romana to muselo být hodně těžký období, ale nakonec to zvládnul stejně jako všechny další překážky.
Teď bych rád uvedl, že jsem vynechal strašně moc věcí. Před dvěma týdny jsem totiž byl na grilovačce s Romanovou mamkou. Ta mi oznámila, že je strašně zděšená z toho, co všechno jsme prováděli a jestli bych prý nemohl Romanovi alespoň změnit jméno. Nemohl... Promiň Jindři nemohl! Jo jasně, mohl bych tady psát o tom, čím jsme se bavili ve volných chvílích. Mohl bych psát o tom, co se dělo mezi mnou a Ivou po návratu domů. Mohl bych tady vylíčit, jak zoufale jsem se cítil několik měsíců po Skotsku. Ale jak už jsem jednou napsal v případě Hasičů: Jsou věci, který by měly zůstat jenom v srdcích přímých účastníků! Vzpomínky jsou to jediný, co vám nikdo nikdy nemůže vzít! Po třech článcích jsme na konci jednoho velikýho dobrodružství s názvem: Skotsko 2007. Kdo by to byl řekl, že položilo základ něčemu mnohem většímu. K tomu se ale musíme pročíst a bude nám to trvat přesně devět let…

 PS: Ve Skotsku měla Iva po maturitě a pořád vykládala o tom, jak chce vystudovat psychologii. Letos jsem po mnoho letech zjistil, že ji nejen vystudovala, ale dokonce se jí i živí. Taky se vdala a má dítě. A víte, co je na tom to nejkrásnější? Že když tohle píšu, tak se opravdu od srdce usmívám...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Diskusní téma: Ta největší šílenost... (poslední část)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz