Stvoření fracka, dětství a jiný sci fi...

11.08.2015 14:39

 

Jak zpívají Nedvědi: Kolikrát člověk může mít rád tak opravdu z lásky, dvakrát či třikrát - to ne, i jednou je dost. Já teda vážně netuším, jak se měli rádi naši. Asi ale dost na to, abych se dostal na svět já a o dva a půl roku pozdějš i ségra. Narodil jsem se v říjnu roku 1987, takže jsem ještě regulérní socialistický dítě. Je teda pravda, že na budování vlasti k posílení míru už jsem se moc nepodílel, ambice tam ale zcela určitě byly. Jak jsem dokázal o mnoho let později, tak mi nijak zvlášť nezáleželo na tom, kterej momentální systém nebo režim rozvracím. V tom jsem byl asi po taťkovi, kterej ze dvou let vojny snad polovinu proseděl v lochu. Jak sám říká byl politický provokatér a kdykoliv se dozvěděl, že má být povýšenej tak hned poslal do prdele nějakýho lampasáka a bylo vyřízeno. Z toho nejrannějšího období si moc nepamatuju. Spíš jen takový mlhavý útržky. Třeba jednou u nás v paneláku zazvonili nějací potulní brusiči nožů a mamka měla takovej strach, že schovala peněženku do kredence. Ta peněženka tam zůstala ještě měsíc, protože si mamka samozřejmě nemohla vzpomenout na ten genální, bezpečnej úkryt. Pamatuju si, že jsem v Uničově kde jsme mimochodem bydleli vystřídal jesle a dvě školky. Jedna legenda praví, že jsem každý ráno brečel, že tam nechci a to samý se opakovalo odpoledne, kdy se mi pro změnu nechtělo domů. To jsou ale sprostý pomluvy a všechno rezolutně popírám. :-) Taky znám z vyprávění, jak jsme málem přišli o taťku. Byl profesionální hasič na strojírnách a byl na zásahu v kotelně, ve které explodovaly tlakový láhve. Tenkrát se tam prej všichni vysmáli zubaté do ksichtu a ještě si je nenašla, páč jsou pořád všichni na živu.  V té souvislosti s hasičema je zajímavá ještě jedna věc. Syn jednoho taťkovýho kolegu se stal mým dlouholetým spolužákem na základce v Troubelicích. Do našich asi pěti let jsme ale byli sousedi právě v Uničově. Jednou jsme si hráli na pískovišti a Michal vzal do ruky šutr, trefil mě přímo mezi oči a rozpáral mi čelo. Taťka ho seřval jako psa a odnesl mě domů ošetřit. Sotva jsme ale vešli do bytu, zvonil zvonek a na druhým konci Michal: Půjde ještě Kuba ven? No věřili byste tomu? Nicméně to bylo válečný zranění v zápalu boje a jizvy jsou sexy. :-D No potom jsme se přestěhovali na baráček do Troubelic a já jsem nastoupil do školky do velochů. Tady jsem taky dostal svoji první pusu od jedné nejmenované slečny z Troubelic. Nejmenované protože je dneska škaredá jak cesta do práce a no proste uááá. Tenkrát jsme od učitelky dostali na zadek a bylo nám řečeno, že když se to bude opakovat, tak umřeme. Já jsem to tehdá bral smrtelně vážně a další pusu vyfasoval až ve třinácti od nejhezčí holky z vesnice. Jí bylo tehdá deset, což dneska zní mírně úchylně. Tímto končím svoje vyprávění o svým v tuto chvíli šestiletým já, který ještě netušilo, jaký hrůzy ho čekají na základce. O tom ale zase příště.

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz