První roky na základce...

18.08.2015 11:09

Když jsem ve čtvrtek pozdě večer nastupoval do auta směr Brno říkal jsem si, že jsem absolutní pitomec. Právě jsme se s klukama vrátili z Olomoucké střelnice a večer měl pokračovat parádní párty. Nakonec ale mizérie tohoto léta způsobila, že jsem udělal svůj klasickej manévr. Utekl jsem a to pěkně narychlo. Bylo mi úplně jedno, že jsem unavenej a tu hodinu a půl v autě jsem zralej na havárku. Zároveň jsem doma nechal snad polovinu věcí. Chtěl jsem prostě být co nejrychleji pryč z toho svinstva a to se podařilo. Do Brna jsem se dostal kolem jedenácté v noci a zábava měla teprve začít. Vezl jsem totiž skříň a tu jsme museli se ségrou vytáhnout do čtvrtýho patra. Naštěstí máme úžasnej výtah, kterej funguje až čtyřikrát denně a náhodou jsme se trefili do funkčního cyklu. Co jsem ale fakt nečekal bylo to, že když sjedeme zpátky, tak moje taška s oblečením a nějakýma papírama bude fuč. Jo správně, okradli mě hned první den bydlení v novým bytu. Tomu zmetkovi, co to udělal bych chtěl vzkázat ať už se mu nikdy nepostaví a tahá nohu do konce života. V té tašce totiž byl opasek, kterej můj taťka před třiceti rokama přivezl z Polska a byl tak kvalitní, že jsem ho nosil snad celej život. No, tak jsem si vylil srdíčko a můžu pokračovat tam, kde jsem minule skončil.


Když jsem psal o hrůzách základní školy, tak jsem to myslel doslova. I když je to asi těžký pochopit, tak jsem vždycky nebyl tak atraktivní a vtipnej jako teď. Byl jsem zakrslej skrček, kterej se bál holek a ony se bály mě. Moje nepopularita odstartovala tím, že jsem jako jediný dítě ze třídy nechodil do náboženství, což tehdá rovnalo se hříchu nejvyšší kategorie. Moc tomu nepomohlo ani to, že jsem se neučil zrovna dvakrát nejlíp. Popravdě jsem se neučil vůbec. To už jsme bydleli v domečku na Troubelickém sídlišti Korea. Jo, tady dostala jméno moje kapela, ale o tom pozdějš. Korea se to jmenovalo podle Korejské války, která se vedla v letech 1950 až 1953 během stavby sídliště. Tam se mnou bydlel i můj spolužák Honza. Tenkrát jsme asi nebyli ani moc kamarádi, ale většinu průserů jsme udělali spolu. Ten první přišel někdy ve druhé třídě základky. My jsme nevím proč měli ve zvyku vždycky jít od autobusu do školy potokem. Jednou jsme se trochu zpozdili a nastalo peklo. Ve třídě jsme totiž měli jednu spolužačku, která neuměla zrovna moc dobře vyslovovat a vůbec nebyla úplně nejchytřejší. Tak se stalo, co nutně jednou muselo přijít. Když jsme se zpozdili a učilelka se vyptávala, jestli nás někdo neviděl, tahle slečna zvedla ruku a hrdě oznámila, že nás viděla v hospodě. Samozřejmě řekla v obchodě, kterej byl u výstupu z potoka. Nicméně tím, jak neuměla mluvit to vyznělo jak to vyznělo. Pro horlivou komunistku, kterou naše učitelka byla to byla voda na mlýn a následoval okamžitý telefonát domů. Doma samozřejmě bordel největšího kalibru. Pamatuju si, jak mě tehdá tata narval na zadní sedačku hasičskýho, velitelskýho džípu a vozil mě po Troubelických hospodách. Tam mě samozřejmě nikdo nepoznával, protože jsem tam nikdy nebyl. Následovala návštěva školy a řev, co si jako dovolujou jeho syna obviňovat z okupování hospod. Nakonec se to samozřejmě vyjasnilo, ale nálepka hospodskýho povaleče už mi v Troubelicích zůstala. Největší sranda je, že jsem se do té hospody, kde jsem údajně měl být poprvé podíval až ve 26 letech. :-D Další věc, ve které měl opět prsty Honza se udála asi o rok pozdějš. V zimě jsme se vraceli ze školy a na hasičské nádrži u sídliště byl první led. Nás samozřejmě nenapadlo nic jinýho, než na něj vlízt. Tenkrát jsem to opět odnesl já a větší hrůzu, než když se podemnou ten led prolomil jsem už nezažil. Klouzalo to a nemohl jsem se dostat ven. Je pravda a to beze srandy, že kdyby mě Honza nevytáhl, tak jsem se utopil. Doma jsem řekl, že jsem spadl do kaluže, což mi naši úplně nesežrali. Ono taky když vám přijde domů dítě a tvrdí, že spadlo do kaluže, ale je mokrý od hlavy až k padě moc důvěrihodný není. Korunu tomu všemu nasadil děda, kterej se u nás objevil s výrazem rozzuřenýho sonorožce. On totiž byl kamarád s Honzovým tatou a pracoval u nich. Do toho přišel domů Honza s historkou kterak kamarádovi život zachránil a bylo to. Tenkrát jsme na tom měli stejnou vinu, ale odnesl jsem to opět jen já a to byla tehdá snad nevětší křivda v mým mladým životě.
To je pro dešek vše, tak se mějte a užívejte. Díky bohu, že konečně prší...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz