První roky na základce...

18.08.2015 11:09

Když jsem ve čtvrtek pozdě večer nastupoval do auta směr Brno, tak jsem si zcela vážně říkal, že jsem absolutní pitomec! Právě jsme se totiž s klukama vrátili z Olomoucké střelnice (Ano, mám zbrojní průkaz!) a večer měl pokračovat parádní párty. Nakonec ale mizérie tohoto léta způsobila, že jsem udělal svůj klasickej manévr. Utekl jsem, a to pěkně narychlo! Bylo mi úplně jedno, že jsem unavenej a tu hodinu a půl v autě jsem zralej na havárku. Zároveň jsem doma zapomněl snad polovinu věcí! Chtěl jsem prostě být co nejrychleji pryč z toho svinstva, a to se nakonec podařilo!
Do Brna jsem se dostal kolem jedenácté v noci a zábava měla teprve začít. Vezl jsem totiž skříň a tu jsme se ségrou museli vytáhnout do čtvrtýho patra! Naštěstí máme úplně novej výtah, kterej funguje až čtyřikrát denně a náhodou jsme se strefili do funkčního cyklu. Co jsem ale fakt nečekal bylo to, že když sjedeme zpátky do přízemí, tak moje taška s oblečením a nějakýma papírama do banky bude fuč!
Správně, okradli mě hned první noc v novým bytu! Tomu zmetkovi, co to udělal bych chtěl vzkázat, ať už se mu nikdy nepostaví a tahá nohu do konce života! V té tašce totiž byl opasek Wrangler, kterej můj taťka před třiceti rokama přivezl z Polska a byl tak kvalitní, že jsem ho nosil snad celej život! Byla tam i moje oblíbená mikina Brněnské Komety! Celej následující rok co jsme tam bydleli jsem bedlivě pozoroval všechny ostatní nájemníky domu, koho uvidím ve svojí mikině. Chvíli po tom, co jsme tam tu tašku položili totiž někdo jel do druhýho patra, takže to byl někdo z domu! Jak to ale chcete dokázat, že? Nejhorší na tom bylo, že v té tašce byl i sešit se všema textama, co jsem napsal od doby, kdy jsem dostal první kytaru! Nikdo v mojí mikině se už ale neukázal a svoje věci jsem už nikdy neviděl!


Při zápisu do první třídy...

No, tak jsem si vylil srdíčko a můžu pokračovat tam, kde jsem minule skončil. Když jsem totiž psal o hrůzách základní školy, tak jsem to myslel doslova! I když je to asi těžký pochopit, tak jsem vždycky nebyl tak atraktivní a vtipnej jako teď. Ha ha, já vím. Byl jsem malej skrček, kterej se bál holek a ony se bály mě. Moje nepopularita odstartovala tím, že jsem jako jediný dítě ze třídy nechodil do náboženství, což se tehdy rovnalo hříchu nejvyšší kategorie! Moc tomu nepomohlo ani to, že jsem se neučil zrovna dvakrát nejlíp. Popravdě jsem se neučil vůbec! To už jsme bydleli v domečku na Troubelickým sídlišti Korea. Jo, tady dostala jméno moje kapela, ale o tom později.
Korea se to jmenovalo podle Korejské války, která se vedla v letech 1950 až 1953 během stavby sídliště! Tam se mnou bydlel i můj spolužák Honza. Tenkrát jsme asi asi nebyli moc kamarádi, ale většinu průserů jsme udělali spolu!
Ten první přišel někdy ve druhé třídě základky. My jsme nevím proč měli ve zvyku vždycky jít od autobusu do školy potokem. Jednou jsme se trochu opozdili a nastalo peklo! Ve třídě jsme totiž měli jednu spolužačku, která neuměla zrovna moc dobře vyslovovat a vůbec nebyla úplně nejchytřejší. (To se nezměnilo dodnes!) Tak se stalo, co nutně jednou muselo přijít. Když jsme se zpozdili a učitelka se vyptávala, jestli nás někdo neviděl, tahle slečna aktivně zvedla ruku a hrdě oznámila, že nás viděla v hospodě! Samozřejmě řekla v obchodě, kterej byl u výstupu z potoka. Nicméně tím, jak neuměla mluvit to vyznělo, jak to vyznělo!
Pro horlivou komunistku, kterou naše učitelka byla to byla voda na mlýn a následoval okamžitý telefonát domů. Doma samozřejmě bordel největšího kalibru. Pamatuju si, jak mě tehdy táta narval na zadní sedačku hasičskýho velitelskýho džípu a vozil mě po Troubelických hospodách! Tam mě samozřejmě nikdo nepoznával. Ani nemohl, protože jsem tam nikdy nebyl! (Bylo mi šest sakra!!!) Vrcholem všeho bylo, že taťkovi hostinskej z inkriminované hospody, kde jsme podle naší retardované spolužačky byli napsal lísteček, na kterým stálo: Já XY, hospodský z hospody XY prohlašuji, že jsem tady toho a toho nikdy neviděl! Ten hospodskej byl skvělej chlap a taky už bohužel předčasně odešel do jinýho nebe. Následovala tátova návštěva školy a řev, co si jako dovolujou jeho syna obviňovat z okupování hospod! Nakonec se to samozřejmě vyjasnilo, ale nálepka hospodskýho povaleče mi už v Troubelicích zůstala. Největší sranda je, že jsem se do té hospody, kde jsem údajně měl být spatřen poprvé podíval až ve 26 letech! Já jsem totiž celý ty roky s oblibou kolaboroval v hospodách po okolních vesnicích!
Další věc, ve které měl opět prsty Honza se udála asi o rok později. V zimě jsme se vraceli ze školy a na hasičské nádrži u sídliště byl první led! No jako fakt…první led! Nezkus to, že? Nás samozřejmě nenapadlo nic jinýho, než na něj vlízt! Tenkrát jsem to opět odnesl já a větší hrůzu, než když se pode mnou ten led prolomil jsem už snad nikdy nezažil! Klouzalo to a nemohl jsem se dostat ven. Je pravda, a to beze srandy, že kdyby mě Honza nevytáhnul, tak jsem se tam tenkrát utopil!
Doma jsem řekl, že jsem spadl do kaluže, což mi naši tak úplně nesežrali. Ono taky když vám přijde dítě domů a tvrdí, že spadlo do kaluže, ale je mokrý od hlavy až k patě, tak to moc důvěryhodný není! Korunu tomu všemu nasadil děda, kterej se u nás objevil s výrazem rozzuřenýho nosorožce. On totiž byl kamarád s Honzovým tátou a pracoval u nich. Do toho přišel domů milej Honza s historkou kterak kamarádovi život zachránil a bylo to! Tenkrát jsme na tom měli stejnou vinu, ale odnesl jsem to opět jenom já. Tehdy to byla snad nevětší křivda v mým mladým životě!

To je pro dnešek vše, tak se mějte a užívejte. Díky bohu, že konečně prší...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: První roky na základce...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz