Proč máš tolik holek? Hraju na kytaru! Fakt? Nauč mě to taky...

29.10.2015 19:55

Když jsem dopisoval poslední článek, tak jsem si zcela vážně říkal, že hned druhej den začnu psát další. Potom ale uplynul týden, měsíc a nic! Pokaždé jsem otevřel počítač a jenom do něj hloupě civěl. Hlavu jsem měl plnou vzpomínek a nápadů, ale prostě to nějak nešlo ven. Dneska jsem se ale rozhodl, že buď budu ve svým příběhu pokračovat, nebo ho nechám umřít. Potom mi došlo, že psaní je jediná možnost, jak ventilovat svoje pocity a nálady. Proto prostě začnu tam, kde jsem minule skončil!
Opravdu si už nevzpomenu na svoje první setkání s Romanem. My jsme se vlastně několik let kamarádili jenom tak, aby se neřeklo. Tím myslím to, že jsme se vždycky vídali jenom o letních nebo zimních prázdninách na táborech. Největší paradox je, že jsme od sebe bydleli jenom pár kilometrů. Já byl z Troubelic a Roman z Mostkova. Na táborech jsme ale tvořili nerozlučnou dvojku! Potom vždycky přišel konec prázdnin a zase jsme každej měli svůj vlastní život. Takhle to šlo až do doby, kdy mi bylo takových třináct let. Potom ale přišel ten osudovej tábor!
Jednou jsme takhle seděli kolem večerního táboráku a hrálo se na kytaru a zpívalo. Tehdy nastal okamžik, kterej určil můj budoucí životní směr. Náš dobrý známý z minulýho článku, David vzal do ruky kytaru a začal hrát Smoke on the watter od Deep Purple! Uměl jenom tu úvodní melodii, ale to stačilo! Tohle už nebyla žádná Na Okoř je cesta nebo Teskně hučí Niagara. Tohle bylo něco naprosto novýho, něco magickýho! Stačilo, aby to hrál pořád dokola a všechny holky na něm beze slova visely očima. Po táboráku jsem seděl na hlídce u brány tábora s Davidovou kytarou v ruce a mačkal jsem jednotlivý struny a brnkal do nich. Bylo to něco strašnýho a uši rvoucího, ale i tyhle pekelný tóny dokázaly přilákat jednu blonďatou oběť. Byla to holka z vedlejší vesnice, co s námi jezdila na tábory a až do té doby se na mě ani nepodívala!
Byl jsem z toho úplně paf a prostě jsem to musel řešit. Chtěl jsem po Davidovi, ať mě to naučí. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že je to běh na dlouhou trať a chtěl jsem okamžitě umět hrát. David se mi sice pokoušel pár akordů ukázat, ale bylo to marný. Tenkrát jsem ještě nebyl připravenej podřídit hudbě celej svůj život a obětovat jí veškerej volnej čas. Nicméně, semínko bylo zaseto a klíčit začalo velice brzy!
Naší oblíbenou činností bylo, že jsme se s Romanem zavřeli do chatky, pustili na plný koule Rammsteiny nebo Kabáty a skákali jak idioti a řvali u toho! Později jsme to povýšili na novou úroveň, když jsem začal šaškovat se smetákem jako kytarou a Roman mlátil rukama do židlí, jako do bubnů! Takhle jsme si ty role rozdělili a už nám zůstaly napořád. Postupem času jsme totiž začali jezdit na zimní tábory do Cakova a začal se rýsovat náš společnej cíl. Pomalu jsme všechny okolo začínali štvát kecama o tom, jak si jednou založíme kapelu a budeme děsně slavní.
S rukou na srdci můžu říct, že tenkrát to fakt byla asi jenom sranda. Potom ale nastal zlom a to přímo brutální! Když mi táhlo na patnáct, tak jsme se s Romanem sešli na táboře pro starší děti. Byl to speciální tábor, kde byl trochu volnější režim a defacto jsme připravovali areál pro hlavní tábor, kterej měl proběhnout později. Vidím to úplně jako dneska…Roman přichází k autobusu a nad hlavou točí bubenickýma paličkama. Pravýma bubenickýma paličkama, který si kdesi koupil!!! Přísahal bych, že když jsem se jich poprvé dotknul, tak jsem se skálopevně rozhodl, že jednou budu mít kapelu!
Na tomto táboře Roman poprvé mlátil do židlí opravdovýma bubenickýma paličkama! Všichni nás ale pořád ještě měli za idioty a lezli jsme jim na nervy. Pořád jsme byli jenom děti, co si hrají.
Do tohoto období se váže ještě jedna vtipná historka. Naše vedoucí Blána tehdy vyhlásila výzvu. Ta zněla, že kdo vyleze na obrovskej rám na zavěšování lan, ten dostane stovku! Nikdo tam nedokázal vylézt, tak jsem se nasral a dal to! Určitě tušíte, jak velký bylo moje rozčarování, když mi Blána před celým nastoupeným táborem slavnostně předala stovku hřebík!
No a potom přišel náš úplně poslední tábor. To už mi bylo patnáct a k našim představám o slavné kapele se přidaly ještě představy o vyprodané, tehdy ještě Sazka aréně! Potom někdo dostal nápad, že uděláme imitační kapelu a koncert. My s Romanem jsme to vzali strašně vážně. Rozhodli jsme se, že nacvičíme několik písniček od Rammsteinu a dáme do toho všechno. Já jsem měl být zpěvák, Roman bubeník a čtyři další kámoši tvořili zbytek kapely. Náš „klávesák“ Pepa Koňařík je dneska vystudovanej inženýr a dělá vedoucího výroby na Troubelické betonárce. „Basák“ Marek Sléha jezdí u záchranné služby. Potom si ještě pamatuju Mattyho Horna z naší „předkapely“ (Jo, měli jsme i předkapelu!) která měla imitovat Škwor. Ten dneska pracuje u vězeňské služby! Tady musím ještě odbočit a vylejt si srdíčko. Jsem hrdej na to, kam až to lidi, se kterejma se vyrostl dotáhli!
Nicméně, přípravy na koncert dopadly naprosto katastrofálně a všechno jsem to opět posral já! Při „zvukové zkoušce“ jsem si přímo do očí šplíchnul deodorant, kterej měl imitovat mikrofon a následně strávil půl dne na ošetřovně! Když jsem se z ní vrátil, tak jsem si sednul za hrnce, který imitovaly Romanovy bicí, a to byla životní chyba! Myslím, že mi Roman do dneška neodpustil, že jsem jeho první paličku zlomil já. Bylo z toho veliký pozdvižení, ale naštěstí se nám podařilo se do začátku koncertu nějak usmířit.
Na ten se sešel celej tábor a do dneška nedovedu pochopit, že se nedochovala jediná fotka nebo záznam! Pokud tohle čte někdo, kdo má nějakej materiál k dispozici, tak to koukejte navalit! Koncert byl legendární a to doslova. Řekl bych, že po něm už nám drtivá většina lidí uvěřila, že to myslíme zatraceně vážně. Nás ale k vytoužené nesmrtelnosti ještě čekala dlouhá cesta a ta měla trvat tři roky...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Proč máš tolik holek? Hraju na kytaru! Fakt? Nauč mě to taky...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz