Proč máš tolik holek? Hraju na kytaru! Fakt? Nauč mě to taky...

29.10.2015 19:55

Když jsem dopisoval poslední článek říkal jsem si, že hned druhej den začnu psát další. Pak ale uplynul týden, měsíc a nic. Pokaždé jsem otevřel noťas a jen do něj civěl, jak malomocnej. Hlavu jsem měl plnou vzpomínek a nápadů, ale nějak to nešlo ven. Dneska jsem se ale rozhodl, že buď budu ve svým příběhu pokračovat, nebo ho nechám umřít. Pak mi došlo, že psaní je jediná možnost, jak ventilovat svoje pocity a nálady. Proto prostě začnu tam, kde jsem skončil.

Fakt si už nevzpomenu na svoje první setkání s Romanem. My jsme se vlastně několik let kamarádili jen tak, aby se neřeklo. Tím myslím to, že jsme se vídali jen o prázdninách na táborech. Největší paradox je, že jsme od sebe bydleli jenom pár kilometrů. Na táboře jsme vždycky byli nerozlučná dvojka, ale na konci jsme měli zase každej svůj vlastní život. Takhle to šlo až do doby, kdy mi bylo takových třináct let. Jednou byl večerní táborák a hrálo se na kytaru a zpívalo.  Potom ale nastal okamžik, kterej určil můj budoucí životní směr. Náš dobrý známý z minulýho článku David Brichta vzal do ruky kytaru a začal hrát Smoke on the watter od Deep Purple. Uměl jen tu úvodní melodii, ale to stačilo. To už nebyla žádná na Okoř je cesta nebo Teskně hučí Niagára. Tohle bylo něco úplně jinýho, něco magickýho. Stačilo aby to hrál pořád dokola a všechny holky na něm beze slova visely očima. Po táboráku jsem seděl na hlídce u brány tábora s Davidovou kytarou v ruce a mačkal jsem jednotlivý struny a brnkal do nich. Bylo to něco strašnýho a uširvoucího, ale i tyhle pekelný tóny dokázaly přilákat jednu blonďatou oběť. Byla to holka z vedlejší vesnice, co s náma jezdila na tábory a až do té doby se na mě ani nepodívala. Byl jsem z toho úplně hotovej a prostě jsem to musel řešit. Požadoval jsem po Davidovi, ať mě to naučí. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že je to běh na dlouhou trať a chtěl jsem hned hrát. David se mi sice pokoušel pár akordů ukázat, ale bylo to marný. Tenkrát jsem ještě nebyl připravenej hudbě podřídit celej svůj život a obětovat jí veškerej volnej čas. Nicméně semínko bylo zaseto a klíčit začalo poměrně brzy. Naší oblíbenou činností bylo, že jsme se s Romanem zavřeli do chatky, pustili na plný koule Rammsteiny nebo Kabáty a skákali jak idioti a řvali u toho. Pozdějš jsme to povýšili na novou úroveň, když jsem začal šaškovat se smetákem coby kytarou a Roman mlátil rukama do židlí, jako do bubnů. Takhle jsme si ty role rozdělili a už nám zůstaly. Postupem času jsme začali jezdit na zimní tábory do Cakova a začal se rýsovat náš společnej cíl. Začali jsme všechny okolo sebe štvát kecama o tom, jak si jednou založíme kapelu a budeme děsně slavní. S rukou na srdci můžu říct, že tenkrát to byla asi fakt jenom sranda. Pak ale nastal zlom a to přímo brutální. Když mi táhlo na patnáct, tak jsme se s Romanem sešli na táboře pro starší děti. Byl to speciální tábor, kde byl trošku volnější režim a defakto jsme připravovali areál na hlavní tábor, kterej měl být později. Vídím jako dneska, jak Roman přichází k autobusu a nad hlavou točí bubenickýma paličkama. Pravýma bubenickýma paličkama, který si kdesi koupil!!! Přísahal bych, že když jsem se jich poprvé dotknul, tak jsem se skálopevně rozhodl, že budu mít kapelu. Na tomto táboře tedy Roman poprvé mlátil do židlí opravdovýma bubenickýma paličkama. Nicméně nás všichni pořád měli za idioty a lezli jsme jim na nervy. Pořád jsme byli jenom děti, co si hrají. Do tohoto období se váže ještě jedna vtipná historka. Naše vedoucí Bláňa tehdá vyhlásila výzvu. Ta zněla, že kdo vyleze na obrovskej rám na zavěšování lan dostane stovku. Nikdo tam nedokázal vylízt, tak jsem se nasral a dal to. Určitě tušíte, jak velký bylo moje rozčarování, když mi Bláňa před celým nastoupeným táborem slavnostně předala stovku hřebík. :-D  Nicméně potom přišel náš poslední tábor. To už mi bylo patnáct a k našim představám o slavné kapele se přidaly představy o vyprodané tehdy ještě Sazka aréně. Potom někdo dostal nápad, že udělame imitační kapelu a koncert. Rozhodli jsme se, že nacvičíme pár písniček od Rammsteinu. Já jsem měl být zpěvák, Roman bubeník a čtyři další kámoši zbytek kapely. Pamatuju si jen Pepu Koňaříka coby klávesáka a Marka Sléhu jako kytaristu. Nicméně přípravy dopadly katastrofálně a všechno jsem opět posral já. Při ,,zvukové zkoušce,, jsem si přímo do očí šplíchnul deodorant, kterej měl imitovat mikrofon a následně strávil půl dne na ošetřovně. Když jsem se z ní vrátil, tak jsem si sednul za hrnce, který imitovaly Romanovy bicí a to byla životní chyba. Myslím, že mi Roman do dneška neodpustil, že jsem jeho první paličku zlomil já. Bylo z toho obří pozdvižení, ale naštěstí se nám podařilo se nějak usmířit do ,,koncertu. Na ten se sešel celej tábor a do dneška nedovedu pochopit, že se nedochovala jediná fotka nebo záznam. Pokud tohle čte někdo, kdo má nějakej materiál k dispozici, tak to koukejte navalit. Nicméně koncert byl legendární a to doslova. Řekl bych, že po něm už nám drtivá většina lidí uvěřila, že to myslíme vážně. Nás ale k vytoužené nesmrtelnosti čekala ještě dlouhá cesta a ta měla trvat tři roky...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz