Pod Junáckou vlajkou...

15.09.2015 21:44

Už je to deset dní, co jsem se laskavě uráčil napsat poslední příspěvek. Přiznám se, že píšu po tak dlouhé době hlavně proto, že jsem tak úplně nevěděl, jak pokračovat. Psal jsem o základní škole a taky o hasičích. Ono ale bylo ještě jedno období, který jsem vynechal a udělal jsem to záměrně! Během něho jsem totiž potkal člověka, kterej velice zásadně ovlivnil můj život na budoucích snad deset let!
Už si nevzpomínám v kolika letech jsme se ségrou začali jezdit na tábory. Začalo to ale tím, že se mamka seznámila s lidma z Litovelskýho domu dětí a mládeže, začala s nimi jezdit jako vedoucí na tábory a my jsme u toho samozřejmě nemohli chybět! Každopádně jsme ale ještě byli malí a mohlo mi být tak možná sedm let. První tábory jsme absolvovali v Cakově. Byl tam areál s velikou budovou uprostřed a dřevěnýma chatkama po obvodu. Je to už dlouhá doba, takže si napamatuju všechno. Pár zásadních momentů ale přece jenom ano!
Jednou se třeba hrála taková hra, která spočívala v dopravě pneumatiky od nějakýho většího auta terénem do cíle. Ti silnější ji nesli, aby byli rychlejší. Ti slabší včetně mě ji ale valili před sebou. Z této hry dodnes existuje záznam na VHS a je pečlivě uložený v našem rodinném archivu. Vypadá zhruba takto: Já, schvácenej jak závodní kůň jsem se konečně i s pneumatikou vyšplhal na kopec, kterej se stáčí doprava a mírně dolů. Moje drahá matička v roli vedoucího na mě povzbudivě křičí: „Pusť to, ona sjede a dole ji zase zvedneš!“ Já ji samozřejmě poslouchám a pouštím. Nutno podotknout, že ta pneumatika sice sjela. Bohužel ale ne z mírnýho kopce doprava, nýbrž z brutálního zhruba dvousetmetrovýho srázu doleva! Následuje velice komická zhruba minuta, jak běžím za pneumatikou dolů a panicky řvu. Během této scény jsem hodil asi čtyři kotrmelce (Dodnes tvrdím, že to byly speciální para kotouly čistě pro kamery!) a když jsem tu nebohou pneumatiku konečně doběhl (Zastavila se o nějakej barák na konci srázu!) tak jsem propukl v hysterickej pláč! To video už nikdy nikdo neuvidí! Nikdo!
Další o poznání vtipnější situace nastala, když nás přijel navštívit Taťka, tehdy ještě hasič. Náš hlavní vedoucí Michal ho neznal a mamku samozřejmě nenapadlo nic jinýho než ho pořádně podusit. Představila taťku jako kontrolního pracovníka správy sociálního zabezpečení dětí na letních táborech s úkolem provést audit! Těžko říct, jestli nějakej takovej úřad vůbec existuje. Nicméně se spustila naprosto profesionální herecká etuda všech vedoucích, kteří byli pochopitelně uvedeni do děje a milej Michal nám krásně blednul a blednul. Nepamatuju se už přesně, co všechno mu tam provedli, ale bylo to fakt maso! Když mamka po asi hodině konečně usoudila, že je Michal zralej na odvoz, tak mu taťku představila jako svýho manžela a Michal to kupodivu vzal víc než sportovně. I tato akce je zaznamenána na VHS a stojí za vidění!
Později jsme začali jezdit do bývalýho vojenskýho tábora ve Velké Kraši u Vidnavy. A to už byla ta pravá divočina! Tábor složenej z dřevěnejch chatek u řeky a uprostřed lesa se stal mým letním domovem, až do patnácti let. Tam jsem se taky dal dohromady s Davidem, což byl kluk, díky kterýmu jsem později začal hrát na kytaru! Udělali jsme spolu docela dost průserů. Jeden ale všechny naprosto předčil!
Nad naším „spodním táborem“ ležel ještě jeden „horní tábor“ a právě tam jsme se při jedné táborové hře zatoulali! Tam jsme taky potkali dvě neskutečně luxusní roštěnky. (Bylo nám tak deset, takže luxusní rozuměj celkem solidně vyvinutý, přijatelně poďobaný třináctky.) No a tyhle dvě kočičky nás pozvaly k sobě do chatky večer po setmění na těžko říct co, ale tenkrát jsme byli fakt nažhavení! Do té doby jsme oba holku viděli snad jenom v televizi, a to hodně z dálky. Vzpomínám si, že jsme se toho neúčastnili jenom my dva, ale ještě někdo třetí. Bohužel si už nemůžu vybavit kdo to byl. Pokud tohle bude ten dotyčný někdy číst, tak ať se ozve a já ho velice rád doplním! Každopádně, tohle byla do nejmenšího detailu naplánovaná partizánská akce. Byla spousta věcí, co se mohly pokazit. Mohla nás chytit nějaká táborová hlídka a stejně tak jsme mohli i zabloudit v lese. Nám se nakonec podařilo nejenom proniknout strážemi, ale dokonce se i dostat do horního tábora. V tu chvíli ale nastala taková pofidérní věc. Zjistili jsme totiž, že v horním táboře probíhá motorkářskej sraz, na kterým je lidí jak much a ty naše kočičky jsme tam prostě nenašli! Vrchol této trapné situace nastal, když jsme se rozhodli, že zpátky nepůjdeme lesem, ale vezmeme to zkratkou přes řeku. To jsme ale ještě netušili, že v našem táboře už dávno vyhlásili poplach, protože nějak zjistili, že nejsme v postelích. Ono přece jenom, když vám o půlnoci zmizí dva desetiletí fakani je tak trochu na provaz. Situace se nakonec vyřešila úplně sama. David totiž uklouznul a sjel z asi deseti metrovýho srázu přímo do řeky! Mě to přišlo natolik vtipný, že jsem se začal smát jak debil a spadnul jsem za ním! Dvě mocný šplouchnutí samozřejmě slyšeli vedoucí, kteří si pro nás došli. Tady se taky projevila nevýhoda toho, že vaše máti je vedoucí. Hned z fleku jsem totiž dostal takovou pecku, jakou už potom nikdy! Tahle story se samozřejmě rozkřikla a my byli za hrdiny. 
Stěhování na tohle krásný místo ale bohužel poznamenala tragédie, která se dotkla naprosto všech. Náš skvělej vedoucí Peťa Skopal vjel na motorce na Července u Litovle nešťastnou náhodou přímo pod vlak! Nebylo mu ani pětadvacet let a my přišli o dobrýho člověka a věrnýho kamaráda. To asi byla moje první konfrontace se smrtí. Ten rok se ale i přesto letní tábor uskutečnil a byl nejvýznamnější ze všech! Potkal jsem na něm totiž Romana. Člověka se kterým jsme si slíbili, že jednou budeme rockový hvězdy!

 A my to dokázali!!!!!!!!!!!!

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Pod Junáckou vlajkou...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz