Pod Junáckou vlajkou...

15.09.2015 21:44

Už je to deset dní, co jsem napsal poslední příspěvek. Přiznám se, že píšu po tak dlouhé době proto, že jsem tak úplně nevěděl, jak pokračovat. Psal jsem o základní škole a o hasičích. Ono ale bylo ještě jedno období, který jsem vynechal a udělal jsem to záměrně. Během něj jsem totiž potkal člověka, kterej zásadně ovlivnil můj život na budoucích snad deset let.

Nevzpomínám si už v kolika letech jsme se ségrou začali jezdit na tábory. Začalo to ale tím, že se mamka seznámila s lidma z Litovelskýho domu dětí a mládeže, začala jezdit jako vedoucí a my jsme u toho samozřejmě nemohli chybět. Každopádně jsme ale byli ještě malí a mohlo mi být tak možná sedm let. První tábory jsme absolvovali v Cakově. Byl tam areál s velikou budovou uprostřed a dřevěnýma chatkama po obvodu. Je to už fakt dlouhá doba, takže si úplně napamatuju všechno. Pár zásadních momentů ale přece jenom jo. Jednou se třeba hrála taková hra, která spočívala v dopravě pneumatiky od nějakýho většího auta terénem do cíle. Ti silnější ji nesli, aby byli rychlejší. Ti slabší včetně mě ji ale valili před sebou. Z této hry dodnes existuje záznam na VHS pěčlivě uložený v našem rodinném archívu a vypadá zhruba takto: Já schvácenej jak sviňa jsem se i s pneumatikou vyšplhal na kopec, kterej se stáčí doprava a mírně dolů. Moje drahá matička v roli vedoucího na mě povzbudivě křičí:,,Pusť to, ona sjede a dole ji zvedneš!,, Já ji samozřejmě poslouchám a pouštím. Nutkno podotknout, že ta pneumatika sice sjela. Bohužel ale ne z mírnýho kopce doprava, nýbrž z brutálního dvousetmetrovýho srázu doleva. Následuje velice komická zhruba minuta, jak běžím za pneumatikou až dolů a panicky řvu. Během této scény jsem hodil asi čtyři kotrmelce a když jsem tu pneumatiku konečně doběhl(zastavila se o nějakej barák na konci srázu) tak jsem propukl v hysterickej pláč. To video už nikdo nikdy neuvidí!!!  Další o poznání vtipnější situace nastala, když nás přijel navšívit Taťka tehdá ještě hasič. Náš hlavní vedoucí Michal ho neznal a mamku samozřejmě nenapadlo nic jinýho, než ho pěkně podusit. Představila taťku jako kontrolního pracovníha ze zprávy sociálního zabezpečení dětí na letních táborech s úkolem provést audit. Těžko říct, jestli nějakej takovej úřad vůbec existuje. Nicméně se spustila naprosto brutální herecká etuda všech vedoucích pochopitelně uvedených do děje a Michal bledl a bledl. Nepamatuju se už přesně, co všechno mu tam provedli, ale bylo to fakt maso. Když mamka po asi hodině konečně usoudila, že je Michal zralej na odvoz, tak mu taťku představila jako svýho manžela a Michal to kupodivu vzal víc než sportovně. :-D  I tato akce je zaznamenána na VHS a stojí za vidění. Později jsme začali jezdit do bývalýho vojenskýho távora ve Velké kraši u Vidnavy. A to už byla ta pravá ,,divočina,,. Tábor složenej z dřevěnejch chatek u řeky a uprostřed lesa se stal mým každoletním domovem až do patnácti let. Tam jsem se dal dohromady s Davidem Brichtou což byl kluk, díky kterýmu jsem pozdějš začal hrát na kytaru. Udělali jsme spolu docela dost průserů. Jeden ale předčil všechny o milion procent. Nad naším ,,spodním táborem,, ležel ještě jeden ,,vrchní tábor,, a právě tam jsme se při jedné táborové hře zatoulali. A tam jsme taky potkali dvě neskutečně luxusní roštěnky. (Bylo nám tak deset, tak luxusní rozuměj celkem solidně vyvinutý, přijatelně poďobaný třináctky :-D) No a tyhle dvě kočičky nás pozvaly večer po setmění k sobě do chatky na těžko říct co, ale my jsme byli fakt nažhavení. Do té doby jsme holku viděli snad jen v televizi a ještě hodně z dálky. :-D Vzpomínám si, že jsme se toho neůčastnili jen my dva, ale ještě nekdo třetí. Bohužel si už nemůžu vybavit kdo. Pokud tohle bude ten dotyčnej někdy číst, tak ať se ozve a já ho doplním. Každopádně tohle byla do nejmenšího detailu naplánovaná partizánská akce. Byla spousta věcí, co se mohly pokazit. Mohla nás chytit nějaká táborová hlídka a stejně tak jsme mohli zabloudit v lese. Nám se ale nakonec podařilo nejenom proniknout strážemi, ale dokonce se i dostat do vrchního tábora. V tu chvíli nastala taková velmi vtipná věc. Zjistili jsme, že v horním táboře probíhá motorkářskej sraz, na kterým je lidí jak much a ty naše kočičky jsme nenašli. Vrchol této trapné situace nastal, když jsme se rozhodli, že nepůjdeme lesem ale vezmeme to zkratkou přes řeku. To jsme ale netušili, že v našem táboře už vyhlásili poplach, protože nějak zjistili, že nejsme v postelích. Ono přece jenom když vám o půlnoci zmizí dva desetiletí fracci je tak trošku na provaz. Situace se nakonec vyřešila úplně sama. David totiž uklouzl a sjel z asi deseti metrovýho srázu přímo do řeky. Mě to přišlo natolik vtipný, že jsem se začal smát jak debil a spadl jsem přímo za ním. Dvě mocný šplouchnutí samozřejmě slyšeli vedoucí, kteří si pro nás došli. Tady se projevila nevýhoda toho, že vaše máti je vedoucí. Hned z fleku jsem totiž dostal takovou pecku, jakou už potom nikdy. Tahle story se samozřejmě rozkřikla a my byli za hrdiny. Stěhování na tohle krásný místo ale bohužel poznamenala tragédie, která se dotkla naprosto všech. Náš skvělej vedoucí Peťa Skopal vjel na Července u Litovle na motorce nešťastnou náhodou přímo pod vlak. Nebylo mu ani třicet let a my přišli o dobrýho člověka a kamaráda. Ten rok se letní tábor ale přesto uskutečnil a byl nejvýznamější ze všech. Potkal jsem na něm totiž Romana. Člověka se kterým jsme si slíbili, že jednou budeme rockový hvězdy.

A my to dokázali!!!!!!!!!!!!

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz