Období temna...

01.09.2015 00:54

V jednom dřívějším článku jsem psal, že pro mě základka byla noční můra. Dneska je to už nějakých dvanáct let, co jsem z ní vypadl a proběhly tuším tři srazy. Nebyl jsem ani na jednom a nemám v plánu se účastnit žádnýho budoucího. Základka pro mě prostě byla jedna hnusná cela, která mě do života pěkně zocelila. Dodneška nevím, proč po mě spolužáci šli jak po uzeným. Možná proto, že jsem se neučil moc dobře. Možná i proto, že jsem byl jeden z nejmenších a přece nebudete mlátit někoho, kdo je o hlavu vyšší. Vyberete si toho nejslabšího ze stáda a pěkně mu to osolíte a nejlíp v přesile. Nejsmutnější bylo to, že s tím nikdy nikdo nic neudělal. V Troubelické škole totiž přece šikana neexistovala. Bohužel se trauma ze školy promítalo i do jiných aktivit. Když jsem nastoupil v poměrně pozdním věku do hokejovýho klubu v Uničově, tak se všechno jen umocnilo. Měl jsem výstroj snad ze třetí ruky a růžový brusle. Byl jsem ze všeho ustrašenej a bál jsem se i vlastního stínu. Dodneška si pamatuju, jak Taťka stojí na tréninku za plexisklem a řve na mě: Jeď na co čumíš, tam je brána! No já bych i jel, ale obránce co mi stál v cestě na mě vrhnul jedinej pohled a já se nedokázal hnout z místa. Měl jsem strach ze všeho a ze všech. Klasikou bylo, že mě zmlátili vlastní spoluhráči a ve škole ještě spolužáci. Dodneška si vyčítám, že jsem nezatnul zuby a nevydržel to. Že jsem s hokejem sekl byla možná moje největší životní chyba.Taky se za mnou táhly průsery jeden za druhým. Ten největší s naštěstí dobrým koncem jsem udělal v páté třídě. Ta požární nádrž, na které se podemnou prolomil led měla totiž hrát tu nejparadoxnější roli v mým životě. Jednou jsme si to takhle štrádovali s jedním nejmenovaným spolužákem ze školy. On byl z vedlejší vesnice, ale šel domů se mnou přes sídliště. Došli jsme takhle až k Bažáku(tak se ta nádrž jmenuje) a ten spolužák mi položil osudovou otázku. Ta zněla:Myslíš, že trvá dlouho to vypustit? Moje odpověď měla v tu chvíli znít:Ty vole jak tě vůbec něco takovýho mohlo napadnout? Okamžitě padáme domů! Možná už ale tušíte, že jsem odpověděl spíš:Ty vole to bude hustý, to musíme zkusit. Tak jsme vlezli do takovýho bunkru, kde se otevírají stavidla a prostě jsme to pustili. Poměrně brzy jsme zjistili, že se to vypouští fakt zatraceně rychle a měli by jsme to okamžitě zastavit. No jo, jenže to už tak jednoduchý nebylo. Proto jsme jsme se rozhodli, že bude nejlepší se organizovaně stáhnout podobně, jako Německá armáda od Stalingradu. Prostě naprosto nechaotickej a organizovanej ústup. Na vlakovým nádraží na sídlišti jsme si zřídili předsunutou pozorovatelnu a koukali jak se dokonává dílo zkázy. Za pár minut bylo po všem a my se rozhodli zlikvidovat případný nepohodlný svědky. Bohužel jsme ale nikoho, kdo nás mohl vidět nenašli a tak jsme se vydali každej po svým. To pravý peklo ale začalo druhej den ráno, když jsem v Troubelicích vystoupil z busu do školy. Hned se na mě sesypali starší kluci a dostal jsem první nakládačku. U školy jsem dostal ještě druhou a ve škole jsem okamřitě putoval do ředitelny, kde jsem hned ve dveřích vyfasoval ředitelskou důtku. Ti kluci mě zmlátili proto, že jsem jim s vodou vypustili ryby. Co se týče té důtky, tak fakt nechápu, co je škole do mých mimoškolních aktivit.  No ale ta největší sranda měla teprve přijít. Důtku jsem dostal jenom já, protože ten spolužák, co mi u toho asistoval měl asi neviditelnej plášť nebo co a já jsem nebyl dostatečně velkej parchant na to, abych ho prásknul.  Pravou záhadou ale zůstává to, že jsem se nikdy nedozvěděl, kdo nás nahlásil. Je to už spousta let a dodneška jsem v Troubelicích znám jako ten co vypustil bažák. Brutální štěstí bylo, že nikde nehořelo. Tenkrát nebyly všude hydrandy a pro vodu se jezdilo právě na Bažák. A jak jsem zmiňoval ten paradox, tak ten spočíval v tom, že za nějaký tři roky jsem se měl stát hasičem. Mělo skončit období temna a začít tři asi nejkrásnější roky v mým životě...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz