Období temna...

01.09.2015 00:54

Psal jsem, že základka pro mě byla noční můra. Dneska už je to nějakých dvanáct let, co jsem z ní zmizel a proběhly tuším tři srazy. Nebyl jsem ani na jednom a nemám v plánu se účastnit ani žádnýho budoucího! Základka pro mě prostě byla jedna hnusná cela, která mě do života pěkně zocelila! Dodneška nevím, proč po mě spolužáci šli jak po uzeným. Možná proto, že jsem se moc dobře neučil. Největší důvod ale asi byl ten, že jsem byl jeden z nejmenších a nejslabších, a přece nebudete mlátit někoho, kdo je o hlavu vyšší. Vyberete si toho nejslabšího ze stáda a pěkně mu to osolíte a nejlíp v přesile! Když měl tehdy někdo narozeniny, tak vždycky donesl balíček bonbonů a rozdal je spolužákům. Dodnes mám v hlavě, jak rozdávám bonbóny a někteří spolužáci je po mě hází. To nebylo tak strašný, pěsti po škole bolely víc!
Víte, děti dokážou ublížit mnohem víc než dospělí, to mi věřte. Můžete si říkat, že byli mladí a neměli z toho hlavu, ale ve mně zůstala pořádně hořká pachuť! Slyšel jsem i názor, že bych to už měl konečně pustit z hlavy a jít dál. Já ale nikdy nezapomenu na hrůzu z každé cesty ze školy domů, kdy si na mě většinou počkali v uličce. Nezapoměnu, kolikrát mě zatáhli do šaten a dali mi mlatu. Nezapomenu na tu strašnou nespravedlnost, kdy se za mě měli učitelé postavit a neudělali to. Nezapomenu na to, že jsem se celou základní školu počůrával a rodiče mě vozili od jednoho psychologa ke druhýmu. Nestydím se to napsat, protože se to prostě stalo a k mýmu příběhu to patří! Nezapomenu ani na to, že mě tohle všechno stálo vzdělání, protože jsem měl ze školy hrůzu a už jsem se nikdy nenaučil učit, a nakonec skončil jenom s učňákem. Nezapomenu na tu šílenou bezmoc z toho všeho. Prostě nezapomenu!
Vtipný je, že nikdo ze spolužáků dodneška nebyl schopnej říct: „Hele…byl jsem kretén, omlouvám se!“ Nejsmutnější na tom všem bylo, že s tím nikdo nikdy nic neudělal. V Troubelické škole totiž šikana neexistovala! Můj třídní učitel tehdy vynaložil značný úsilí, aby mě dostal na zvláštní školu a zbavil se mě! Co vím, tak s ním dneska má problémy dost lidí. Tenhle chudák to tam totiž dotáhl až na ředitele!
Bohužel se trauma ze školy promítalo i do jiných aktivit. Když jsem nastoupil v poměrně pozdním věku do hokejovýho klubu v Uničově, tak se všechno jenom umocnilo. Měl jsem výstroj snad ze třetí ruky a růžový brusle. Byl jsem ze všeho ustrašenej a bál jsem se i vlastního stínu. Dodneška si pamatuju, jak Taťka stojí na tréninku za plexisklem a řve na mě: Jeď, na co čumíš, tam je brána! No já bych i jel, ale obránce, co mi stál v cestě na mě vrhnul jedinej pohled a já se nedokázal hnout z místa. Měl jsem strach ze všeho a ze všech. Klasikou bylo, že mě zmlátili vlastní spoluhráči a ve škole ještě spolužáci! Dodneška si vyčítám, že jsem tehdy nezatnul zuby a nevydržel to. Že jsem s hokejem seknul považuju za jednu ze svých největších životních chyb!
Taky se semnou táhly průsery, jeden za druhým. Ten největší a naštěstí s dobrým koncem jsem udělal v páté třídě. Ta požární nádrž, na které se pode mnou prolomil led měla totiž hrát tu nejparadoxnější roli v mým životě! Jednou jsme si to takhle štrádovali s jedním nejmenovaným spolužákem ze školy. On byl z vedlejší vesnice, ale šel domů se mnou přes sídliště. Došli jsme takhle až k Bažáku (tak se ta nádrž jmenuje) a ten spolužák mi položil osudovou otázku. Ta zněla: „Myslíš, že trvá dlouho to vypustit?“ Moje odpověď měla v tu chvíli znít: „Ty vole, jak tě vůbec něco takovýho mohlo napadnout? Okamžitě padáme domů!“ Možná už ale tušíte, že jsem spíš odpověděl: „Ty vole, to bude hustý, to prostě musíme zkusit!
Takže jsme vlezli do takovýho bunkru, kde se otevírají stavidla a prostě jsme to pustili! Docela rychle jsme zjistili, že se to vypouští fakt zatraceně rychle a měli bychom to okamžitě zastavit. No jo, ale to už tak snadný nebylo. Proto jsme se rozhodli, že bude nejlepší se organizovaně stáhnout podobně, jako Německá armáda od Stalingradu. Prostě naprosto nechaotickej a organizovanej ústup!
Na vlakovým nádraží na sídlišti jsme si zřídili předsunutou pozorovatelnu a koukali, jak se dokonává dílo zkázy. Za pár minut bylo po všem a my se rozhodli zlikvidovat případný nepohodlný svědky. Bohužel jsme ale nikoho, kdo nás mohl vidět nenašli, a tak jsme se vydali každej po svým. To pravý peklo ale začalo už druhej den ráno, když jsem v Troubelicích vystoupil z busu do školy! Hned se na mě sesypali starší kluci a dostal jsem první nakládačku. U školy jsem pro jistotu dostal ještě druhou od spolužáků a ve škole jsem okamžitě putoval do ředitelny, kde jsem hned ve dveřích vyfasoval ředitelskou důtku! Ti kluci mě zmlátili proto, že jsme jim s vodou vypustili i ryby. Ta největší sranda ale měla teprve přijít. Důtku jsem totiž dostal jenom já! Ten spolužák, co mi u toho asistoval na sobě asi měl neviditelnej plášť nebo co a já jsem nebyl dostatečně velkej parchant na to, abych ho prásknul!
Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo nás tenkrát nahlásil. Je to už spousta let a dodneška jsem v Troubelicích znám jako ten, co vypustil Bažák! Štěstí bylo, že nikde nehořelo. Tenkrát nebyly všude hydranty a pro vodu se jezdilo právě na Bažák! No a jak jsem zmiňoval ten paradox, tak ten spočíval v tom, že za nějaký tři roky jsem se měl stát hasičem! Mělo skončit období temna a začít tři asi nejkrásnější roky v mým životě...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Období temna...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz