Na pokraji slávy

26.01.2016 23:06

Na pokraji slávy se jmenuje deska od Šumperské kapely O5 a Radeček. Znáte to: Jedna holka, jedno dítě, jen tři slova bla bla bla. Asi si říkáte, co měla a nebo má popová kapela společnýho s pankáčema, jako jsme bylo my. Takže za prvé měla a za druhé docela dost! 

Jinak ještě žiju a omlouvám se, že něco píšu až po třech měsících. Důvod, proč po tak dlouhé době je jednoduchej: Moc piju, málo spím a jsem línej. Taky jsem měl nějakej syndrom vyhoření nebo co. Prostě se mi nic nechtělo a furt jsem se jen válel. Pak se mi ale jednoho dne docela silně rozbušilo srdce., Nejspíš z toho, že právě moc piju, málo spím a jsem línej. No a pak mi došlo, že co kdybych se jednou neprobudil a svět by zůstal ochuzenej o všechny ty super věci, co jsem zažil. No to přece nemůžu dopustit a proto jdu do sebe a budu psat víc.

Takže jsme skončili na našem posledním letním táboře. Když jsem se z něj vrátil dozvěděl jsem se, že se naši budou rozvádět. Tohle období bych víc nerozebíral, protože to bylo to nejhorší, co jsem v životě zažil a nebylo to vůbec pěkný. Niméně, já měl po základní škole na konci které se mi rozplynul životní sen. Když jsem učiteli řekl, že chci na hasičskou školu do Frýdku, tak se mi vysmál a já skončil v Šumperku jako stolář. Nutno říct, že tady nastal docela krutej problém. Učiliště je totiž docela drsný místo a já do něj přišel zocelenej rozvodem rodičů. Každej kdo byl na vojně vám řekne, že šikanu zažil jen ten, kdo si ji nechal líbit. A podobný to bylo se mnou. Protože zatím co na základce jsem se nechal jen tak mlátit, tak na učňáku jsem zaťal pěsti a postavil se na odpor. To byl ale docela průser, protože z třídniho otloukánka jsem se stal ,,problémovým žákem.,, Na českých školách totiž šikana neexistuje a když se někdo začne bránit, je problémovej. To máte to samý, jako v životě. V dnešním světě totiž taky stačí jen nesouhlasit s většinou a okamžitě vás označej za rasistu, xenofoba  a extremistu. Takže na učňáku jsem párkrát zaťal pěsti a dostal po držce, ale vždycky jsem z toho odešel s hlavou vztyčenou. Bohužel, nebo bohudík se taky začalo ukazovat, že jsem víc zásadovej, než jsem si myslel. Náš mistr byl starej komunista a já jsem vedl třídní odboj. Tak se taky muselo stát, co se stalo. A sice to, že jsem na něj tak dlouho držkoval, až mě nechal vyhodit ze školy. Takže můj první rok na učňáku skončil dost neslavně, ale s jedním velikým pozitivem: Dospěl jsem a od té doby už si na mě nikdo nikdy netroufl. Počkat, vlastně ty pozitiva byly dvě. Zase jsem potkal Romana! To bylo někdy po vánocích 2003 nebo 2004. U Šumperskýho vlakovýho nádraží jsem nasedl na bus do školy a najednou do mě někdo vrazí. Koukám co za idiota to je a on Roman. Podotýkám, že mu bylo tak dvanáct a jezdil do Šumperka na základku. Tam jsme taky teprve po několikaleté známosti zjistili, že bydlíme kousek od sebe. Následující tři roky se stalo několik věcí. Ta první byla, že jsem po roce nastoupil na učňák do Uničova. Z toho mě po roce vyhodili, protože jsem byl prej moc pankáč. Je pravda, že jsem si na zlost učitelům udělal číro a to mi neodpustili. Další věc byla, že jsme s Romanem celý tři dlouhý roky plánovali, jak už jako konečně založíme kapelu a budeme slavní. A poslední co se stalo bylo to, že jsem nastoupil na učiliště do Šternberka a to jsem na jeden zátah konečně vystudoval. Ještě mám teda jednu pikantnost. Po tom, co mě vyhodili z Uničovskýho učiliště mi Taťka domluvil brigádu na strojírnách. Tam se mi taky stal vážnej pracovní úraz. Celá ta story je ale ve finále děsně vtipná a probíhalo to nějak takhle: Stojím u police, na které jsou těžký ozubený kola, natahuju se na stůl pro pilník a protože jsem lempl, tak si jedno to kolo shazuju na nohu. Nic necítím a tak dělám, že se nic nestalo. V tu chvíli ale přibíhá na smrt bledej kolega: Ty vole jsi celej? To byla rána jako kráva! Já jsem děsnej hrdina a odpovídám: Jasně v pohodě. Ale v tu chvíli už začínám blednout a motá se mi hlava. Takže si sedám, zouvám botu a v ní spousta krve. Sundávám teda ponožku a ty vole, já nemám prst! :-D Mě stále ještě nic nebolí a nechápu, co se vlastně stalo. Přibíhá zdravotnice směny a při pohledu na moji nohu se jí protáčí oči a padá do bezvědomí. V tu chvíli přichází taťka a s naprosto klidným výrazem hasiče, kterej už viděl dost mrtvol a jinejch odpornejch věcí mi naprosto v pohodě oznamuje: Ty vole, tak ten už ti jako vážně nepřišijou! :-D V tu chvíli chytám brutální záchvat smíchu a všichni na mě koukají jako na debila. Kdo se někdy ocitnul v šoku a nebo viděl člověka v šoku pochopí. Prdel je, že ti pitomci mi ani nezavolali sanitku a vezli mě sedmnáct, nebo kolik kiláků do nemocnice osobákem. Tam mě vyhodili před vchodem a já s provizorně zavázanou nohou a prstem v kapesníku nakráčel až na recepci. Tam jsem službu konající sestře hrdě oznámil, že jsem se jako popral s medvědem a jestli by byli tak hodní a dali mě do kupy. No pak už si moc nepamatuju, protože se mi udělalo fakt zle. Výsledek toho všeho byl takovej, že mi navzdory prognózám mýho taťky prst přišili. Nicméně s ním nemůžu hýbat a nemám v něm cit. 

Jo a poslední věc se týká poznámky o O5 a Radeček. Když Romanovi konečně bylo patnáct, dostal svoje první bicí. Byly to takový žlucí amátky, co neměly žádnej zvuk, ale sakra byly to bicí. První bicí, co jsme v životě viděli a sehnal mu je Kamil, kterej byl bubeník O5 a Radeček a měl si brát za ženu Romanovu sestřenku nebo co. O nějakou dobu pozdějš mu nasadila parohy, nebo on jí. Těžko říct, jak to fakt bylo. Jistý je jen to, že Kamil z Radečků odešel a odjel na Novej Zéland dělat težko říct co. Ale nikdo už mu neodpáře, že natočil první dvě desky O5 a Radeček i se slavnýma hitovkama jako Praha nebo Kristian. V obou klipech k těmto písničkám ho dodneška najdete na youtube. A stejnej rok jsem já dostal k osmnáctým narozeninám svoji první kytaru. Byla to Ibanez GRG 170 DX to si pamatuju naprosto přesně a byla nádherná...

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz