Na pokraji slávy

26.01.2016 23:06

Na pokraji slávy se jmenuje deska od Šumperské kapely O5 a Radeček! Znáte to: Jedna holka, jedno dítě, jen tři slova bla bla bla. Asi si říkáte, co měla nebo má popová kapela společnýho s pankáčema, jako jsme byli my s Romanem. Za prvé měla a za druhé docela dost!
Jinak…ještě žiju a omlouvám se, že něco píšu až po třech měsících. Důvod, proč po tak dlouhé době je jednoduchej: Moc piju, málo spím a jsem línej. Taky jsem měl nějakej syndrom vyhoření nebo co. Prostě se mi nic nechtělo a furt jsem se jenom válel. Pak se mi ale jednoho dne docela silně rozbušilo srdce! Nejspíš z toho, že právě moc piju, málo spím a jsem línej. No a pak mi došlo, co kdybych se jednou neprobudil a svět by zůstal ochuzenej o všechny ty super věci, co jsem zažil. To přece nemůžu dopustit, a proto jdu do sebe a budu psát víc!
Skončili jsme na našem posledním letním táboře. Když jsem se z něj vrátil dozvěděl jsem se, že se naši budou rozvádět. Tohle období bych víc nerozebíral, protože to bylo to nejhorší, co jsem v životě zažil a nebylo to vůbec pěkný! Nicméně, já měl po základní škole na jejímž konci se mi rozplynul životní sen. Když jsem totiž učiteli řekl, že chci na hasičskou školu do Frýdku, tak se mi vysmál a já skončil v Šumperku jako stolař!

Nutno říct, že tady nastal docela vážnej problém. Učiliště je totiž dost drsný místo a já do něj přišel zocelenej rozvodem rodičů. Každej, kdo byl na vojně vám řekne, že šikanu zažil jenom ten, kdo si ji nechal líbit. Stojím si za tím, že stejně tak to platí i v životě! Podobný to bylo i se mnou. Protože zatímco na základce jsem se nechal jenom tak mlátit, tak na učňáku jsem zaťal pěsti a postavil se na odpor! To byl ale docela průser, protože z třídního otloukánka jsem se stal „problémovým žákem!“ Na českých školách totiž šikana neexistuje a když se někdo začne bránit, tak je problémovej!
Takže jsem na učňáku párkrát zaťal pěsti a dostal po držce, ale vždycky jsem z toho odešel s hlavou vztyčenou! Bohužel, nebo bohudík se taky začalo ukazovat, že jsem víc zásadovej, než jsem si myslel. Náš mistr byl starej komunista a já jsem vedl třídní odboj! Tak se taky muselo stát, co se jednou stalo. A sice to, že jsem na něj tak dlouho držkoval, až mě nechal vyhodit ze školy! K jeho cti (pokud ji měl) nutno říct, že mi stolařina opravdu nešla.
Můj první rok na učňáku tedy skončil neslavně, ale s jedním obrosvkým pozitivem. Dospěl jsem a od té doby už si na mě nikdo nikdy netroufnul! Počkat, ty pozitiva vlastně byly dvě. Zase jsem totiž potkal Romana! Stalo se to někdy po vánocích roku 2003 nebo 2004. U Šumperskýho vlakovýho nádraží jsem nasednul na bus do školy a najednou do mě někdo vrazí! Koukám, kdo to a on to Roman! Bylo mu tak dvanáct a jezdil do Šumperka na základku. Tam jsme taky teprve po několikaleté známosti zjistili, že bydlíme kousek od sebe.
Následující tři roky se stalo několik věcí. Ta první byla, že jsem po roce nastoupil na učňák do Uničova. Z toho mě po roce vyhodili, protože jsem byl prej „moc pankáč!“ Co si pod tím představit jsem se nikdy nedozvěděl. Je ale pravda, že jsem si na zlost učitelům udělal číro a to mi prostě nemohli odpustit!
Další věc byla, že jsme s Romanem celý tři dlouhý roky plánovali, jak už jako konečně založíme kapelu a budeme slavní. Poslední událostí bylo, že jsem nastoupil na učiliště do Šternberka, a to jsem taky na jeden zátah konečně vystudoval! Bylo to těžký, protože na cestě do školy ležely čtyři „podniky“ a strávil jsem v nich docela dost času. Nakonec jsem to ale zvládnul a škola pro mě skončila!

Tvrďák a problémový student...

Ještě mám teda jednu pikantnost. Po tom, co mě vyhodili z Uničovskýho učiliště mi Taťka domluvil brigádu na strojírnách. Tam se mi taky stal vážnej pracovní úraz! Celá ta story je ale ve finále vážně vtipná a probíhalo to nějak takhle: Stojím u police, na které jsou těžký ozubený kola, natahuju se na stůl pro pilník, a protože jsem lempl, tak si jedno to kolo shazuju na nohu! Nic necítím, a tak dělám, že se nic nestalo. V tu chvíli ale přibíhá na smrt bledej kolega: „Ty vole jsi celej? To byla rána jako kráva!“ Já jsem ale děsnej hrdina a odpovídám: „Jasně v pohodě.“ Ale v tu chvíli už začínám blednout a motá se mi hlava. Takže si sedám, zouvám botu a v ní spousta krve. Sundávám teda ponožku a ty vole, já nemám prst! Pořád mě nic nebolí a nechápu, co se vlastně stalo! Přibíhá zdravotnice směny a při pohledu na moji nohu se jí protáčí oči a teatrálně upadá do bezvědomí. V tu chvíli přichází taťka a s naprosto klidným výrazem hasiče, co už viděl moře mrtvol a jinejch odpornejch věcí mi naprosto v pohodě oznamuje: „Ty vole, tak ten už ti jako vážně nepřišijou!“ V tu chvíli chytám brutální záchvat smíchu a všichni na mě koukají, jako na debila. Kdo se někdy ocitnul v šoku anebo viděl člověka v šoku, ten pochopí. Prdel je, že ti pitomci mi ani nezavolali sanitku a vezli mě sedmnáct, nebo kolik kiláků do nemocnice osobákem!!! Tam mě vyhodili před vchodem a já s provizorně zavázanou nohou a prstem v kapesníku nakráčel až na recepci! Tam jsem službu konající sestře hrdě oznámil, že jsem se jako popral s medvědem a jestli by byli tak hodní a dali mě do kupy, nebo by mi alespoň poskytli náčiní, abych to udělal sám. Potom už si moc nepamatuju, protože se mi udělalo dost zle. Výsledkem toho všeho bylo, že mi navzdory prognózám mýho taťky prst přišili. Nemůžu s ním ale hýbat a nemám v něm cit.
No a poslední věc se týká poznámky o O5 a Radeček. Když totiž Romanovi konečně bylo patnáct, tak dostal svoje první bicí! Byly to takový žlutý Amátky, co neměly žádnej zvuk, ale sakra…byly to bicí! První bicí, co jsme v životě viděli a sehnal mu je Kamil, kterej byl v tu dobu bubeník O5 a Radeček a měl si brát za ženu Romanovu sestřenku! O nějakou dobu později mu nasadila parohy, nebo on jí. Těžko říct, jak to bylo. Jistý je jenom to, že Kamil z Radečků odešel a odjel na Novej Zéland dělat těžko říct co! Nikdo už mu ale neodpáře, že natočil první dvě desky O5 a Radeček i se slavnýma hitovkama jako Praha nebo Kristian! V obou klipech k těmto písničkám ho dodnes najdete na youtube.
Stejnej rok jsem já dostal k osmnáctým narozeninám svoji první kytaru! Byla to Ibanez GRG 170 DX, to si pamatuju naprosto přesně a byla nádherná...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz