Kapitola první-Začátek konce (část 1)

23.05.2017 20:49

Než půjdeš spát

 

 

 

Věnováno všem těm, co nikdy nepřestali věřit…

 

Tam, kde všechno zdánlivě končí, přichází nový začátek…

Jakub Zachrdla

 

 

 

 

Prolog

 

Nezáleží na tom, kým jsme byli, ale na tom, kým jsme a kým budeme!Možná by někdo mohl namítnout, že mnoho zlého nelze odčinit pár dobrými skutky. Nicméně, my jsme tomu věřili a věříme! Když se mě Jerry zeptal: ,,Kde končí světlo a začíná tma?“ Ukázal jsem mu na srdce a řekl jsem: ,,Přesně tady! Jen ty sám rozhoduješ o svém osudu! Všichni jsme stejní, v každém je něco dobrého a něco zlého. Záleží jen na tom, jakou stranu si vybereš!“ Jerry mi vlastně dával spousty otázek. Vždycky, když jsem si myslel, že už ho mám dávno přečteného se zeptal na něco dalšího. Na všechny otázky jsem dokázal odpovědět. Potom ale přišla poslední. Ta jediná, na kterou jsem neznal odpověď.: ,,Eriku…jakou stranu mám zvolit já?“

 

 

 

 

 

Kapitola první-Začátek konce

 

Praha, Česká republika

 

Odbíjela půlnoc a Pražská Národní třída žila. Byla zde spousta možností, jak kvalitně strávit sobotní večer. Ta nejlákavější pro všechny příznivce rockové muziky se ale nacházela v  klubu Rock Café. Dnes večer tu totiž vystupovala kapela Dream Thieves. Tato čtveřice mladíků si za poslední tři roky získala oblibu především mezi teanagery, ale nutno říci, že měla jistý úspěch i u starších generací. Bylo to hlavně zásluhou toho, že kde se tahle parta objevila, tam nastal chaos a zmatek. Kluci z D.T, jak se jim přezdívalo totiž moc dobře věděli, že kapel hrajících jako oni jsou jen v Česku desítky. Proto sázeli především na pověst. Už po prvním koncertu, zhruba před třemi lety právě tady v Rock Café skončili za mřížemi, díky zdemolovanému policejnímu autu. Ještě předtím však stihli klub naprosto zdevastovat. O týden později v Brně se jim podařilo zapálit pokoj na ubytovně a v té chvíli se o nich začalo psát! Pro různé hudební časopisy to byla senzace: Rocková kapela za mřížemiHvězdičky zbožňované fanynkami! Noviny o nich psaly jako o: Té nebezpečné kapele z Prahy. Většinu mladého publika a především dívky naprosto fascinovala jejich absolutní neúcta k zákonům. Tak se stalo to, co snad nikdo včetně Dream Thieves nečekal. A sice, že i když jejich řádění stálo mnoho peněz, za zničený cizí majetek a soudní tahanice, tak jejich popularita neuvěřitelným způsobem rostla. Od svého prvního koncertu stihli vydat dvě CD a dostat se na špičku undergroundové, klubové muziky v Česku. Jejich nahrávací společnost sice občas uspořádala ve větších městech koncert ve sportovní hale a jednou dokonce na zimním stadionu, ale kluci z D.T raději hrávali v menších klubech. Atmosféra, neskutečná energie v malém prostoru a kontakt s publikem, jednoznačně vítězily nad sebevětším, vyprodaným stadionem. A právě dnes, přesně po třech letech od prvního koncertu jsou opět tady. V klubu, kde začínali…v Rock Café!

Jak už bylo řečeno, kapela Dream Thieves dokázala bez problémů vyprodat sportovní haly pro několik tisíc lidí. Dnes to však bylo jiné. Dnes se slavily tři roky od založení. A jak tyhle významné narozeniny oslavit lépe, než v místě prvního koncertu? Před klubem se tísnily davy fanoušků, kteří se nedostali dovnitř a pořádkové služby měly plné ruce práce. Rock Café bylo beznadějně plné a vypadalo to, že dnes večer tu vypukne neskutečná párty. Dav lidí venku toužil být při tom a dával to hlasitě najevo. Většina těch, kteří se dostali dovnitř byli takzvaní VIP hosté nahrávací společnosti, která si tímto dělala reklamu. Sponzoři, novináři, reportéři a redaktoři různých hudebních magazínů se mísili s nejrůznějšími prominentními hosty. Lístky na koncert si nebylo možné koupit. Ty, které zbyly po VIP smetánce se daly vyhrát v různých soutěžích na internetu, nebo v rádiích. Takže to nakonec dopadlo tak, že těch opravdových, věrných fanoušků kapely tu bylo snad jen pár desítek. Největší legrace byla, že většina takzvaných VIP hostů patřila k těm, kteří před třemi roky bojovali proti existenci kapely. Kdyby Dream Thieves existovali před dvaceti lety, kdy Komunistický režim určoval, kdo může hrát a kdo vůbec může alespoň trochu svobodně žít, tak nemají nejmenší šanci. Ne, že by to po takzvané sametové revoluci bylo o moc lepší. Teď už vám sice nikdo nemohl zakázat činnost, ale pokud jste byli trnem v oku lidem na nesprávných místech, tak jste stejně z garáže, popřípadě ze zaplivaného, špinavého klubu nikdy nevylezli. Koncerty v šíleném tempu a po koncertní destrukce všeho, co přišlo davu do cesty byly nepřijatelné pro mnoho horkých židlí ať už v městských zastupitelstvech, nebo později v politických partajích. Teď však byly karty obrácené a pozici moci tu zastávali kluci z Dream Thieves. Veřejnost je milovala, a proto byli dobrou reklamou. Samotní členové kapely však takovými machinacemi politicky/hudebního byznysu hluboce opovrhovali.

„Copak jsem nějaká cvičená opice?‘‘ rozčiloval se Jerry na Paula. Paul byl manažerem kapely Dream Thieves už od samého začátku a měl kluky moc rád. Teď, když před ním stála hlavní hvězda jeho oveček, která měla problémy udržet se na nohou přes to množství alkoholu v krvi, mu ale došla trpělivost. ,,Jardo víš, že vás mám všechny rád.“ začal opatrně. ,,Ale na něčem jsme se domluvili. Tady, za tou zdí…“ ukazoval k pódiu. ,,je narvaný klub! Ti lidé přišli na vás! Na vaši muziku a chtějí si to užít! Pokud ale budete všichni na káry, a budete se chovat, jako malí kluci, kteří najdou tátovu slivovici někde ve sklepě, tak to nepůjde!“ V Jerrym to zlostí zaškubalo. Tohle je přece jeho kapela a on si bude dělat, co se mu zlíbí! Moc dobře věděl, že za to, kde teď jsou všichni vděčí Paulovi. To on se za ně postavil v začátcích, kdy pro všechny byli jen nevychovaní fracci. On do nich investoval moře času a peněz. On strávil nekonečné hodiny u počítače, aby z nich udělal hvězdy a právě teď stál před ním a vyčítal mu, že porušili pravidla. Ty jasně zněly, že na téhle akci jde alkohol stranou. Což pro čtyři tvrdě závislé muzikanty představovalo neřešitelný problém. Možná ani tolik nešlo o to, že by bez alkoholu nedokázali vystoupit. Spíš se jednalo o to, že se Jerrymu a ostatním dělalo zle z toho, že jim někdo diktuje pravidla, aby vypadali před prominentními hosty spořádaně, což bylo v naprostém rozporu s jejich image a životním názorem. Jerry věděl, že na Paula tlačí nahrávací společnost, ale nehodlal ukázat slabost a už vůbec ne ustupovat. Trochu se zklidnil a řekl: ,,My se nebudeme předvádět pro bandu prominentů jenom proto, že si to přeje vážená nahrávací společnost! Paule, ti lidi venku nás milují proto, jak se chováme. Oni chtějí underground a ne stádo cvičených opic!“ ,,Jo chtějí!“ opáčil Paul. „Ale taky chtějí mít něco z koncertu a my jsme se domluvili, že budete pít tak, abyste byli schopní hrát!“ „Ale vždyť my jsme schopní hrát!“ zavrčel nakvašeně Jerry, kterého už to přestávalo bavit. „Tomuhle ty říkáš schopní hrát?“ vykřikl až málem hystericky Paul a ukazoval na bubeníka kapely Romana, který ležel na zemi se sotva čtrnáctiletou, zjevně velice podnapilou fanynkou, kterou sbalil nejspíš někde venku ještě před koncertem. Roman se na Paula podíval rudýma očima a vypadlo z něj: ,,Člověče jsme slavní, tak si to užívej.“ Začal se smát jak pitomec a Tony s Ferrym, zbývající členové kapely ho napodobili. Svoje přezdívky všichni získali už jako kluci. Jerry se jmenoval Jaroslav a svoje jméno přestal znát po matčině smrti. Nechtěl se jmenovat, jako jeho otec a tak mu kluci v kapele vymysleli tuhle přezdívku. Romanovi jeho jméno zůstalo, protože všechny jeho přezdívky byly buď hloupé anebo směšné. Tonyho přezdívka byla odvozena ze jména Antonín, které mu až moc připomínalo jeho dědu, po kterém se jmenoval. Ferry se jmenoval František a jeho jméno mu znělo moc dětinsky. Pod těmihle jmény všichni vystupovali v soukromí i na veřejnosti.

,,Takže pánové!“ řekl teď už v klidu Paul. ,,Vy se seberete a předvedete perfektní koncert, nebo s vámi končím! Podívejte se na sebe! Rozmazlený, rockový hvězdičky...“ Kdo ví, co by se ještě stalo, kdyby se neotevřely dveře a neozvalo se z nich: ,,Stalo se něco?“ Jerry se otočil za hlasem přicházejícím ode dveří a rázem z něj vyprchal všechen vztek. Stála tam ona! Ta, kterou už tři roky miloval víc než cokoli na světě. Kdo Jerryho a Moniku neznal, tak by nikdy neřekl, že by k sobě někdy mohli nalézt cestu. Jerry byl dvaadvacetiletý, vysoký a hubený kluk. Krátké, hnědé vlasy mu vždy na hlavě tvořily dokonalý chaos. Miloval černou barvu a většinou jste ho potkali v kožené bundě. Prostě rocker jak má být! V kapele byl vždycky vůdčí osobností. Od patnácti let byl prakticky sirotek. Jedné noci se vraceli s rodiči ze školního plesu a otec, který předtím pil přehlédl červenou na semaforu. Jerry kupodivu vyvázl ze srážky s rychle jedoucí policejní dodávkou jen s otřesem mozku, ale matka takové štěstí neměla a na místě zemřela. Otec, který utrpěl jen pár odřenin se nervově zhroutil a byl umístěn do psychiatrické léčebny. Jerry jej nešel jedinkrát navštívit a nikdy mu matčinu smrt neodpustil. Zřekl se jména, které dostal po něm a zapomněl, že kdy otce měl. Až do osmnácti let ho vychovávala babička. Když potom umřela, Jerry zůstal sám, sám se svým snem. Být výjimečný! Ve škole byl vždycky za průměrného studenta a neměl moc kamarádů. To se všechno změnilo, když začali fungovat Dream Thieves. Všichni najednou chtěli být jeho přáteli, ale to už ovšem Jerry o jejich přátelství dávno nestál. Ostatní kluci z kapely si stejně jako on museli sáhnout až na dno, aby se od něj následně odrazili a život pro ně dostal nový rozměr. Nikdo z nich neměl dodělanou střední školu. Jerry vždycky říkal, že nikoho nenechá, aby se po něm vozil a to učitelé dělali docela často. Vlastně se taky nebylo čemu divit, když se svojí vizáží působil jako pěst na oko a jeho vzhled pedagogy doslova provokoval. Spolužáci se ho stranili a on jejich společnost nevyhledával. Popravdě je ani nepotřeboval. Měl svoji kytaru, kterou mu koupila babička, která ho v jeho snu podporovala. Jerry trávil celé hodiny sám v pokoji a skládal písničky. Když babička umřela, odešel ze školy a nastoupil na brigádu do jedné Pražské pizzerie, kde si vydělával na nájem a jídlo. Neměl prakticky nic, kromě svojí kytary a bytu po babičce. Jednou, když šel domů z práce, našel na sloupu u chodníku přilepený inzerát: ,,ROCKOVÁ KAPELA HLEDÁ KYTARISTU.“ Jerry tedy hodil kytaru na záda a vyrazil na konkurz. Za zmínku stojí, že Tony, který měl inzerát sepsat a vylepit po Praze to pokazil. Dovedete si asi představit, jaké bylo Jerryho překvapení, když přišel na zkušebnu svojí budoucí kapely a zjistil, že se na ní nachází dva kytaristé. Tony měl totiž vylepit poptávku na zpěváka a nějakou záhadou zapoměl na druhého kytaristu kapely Ondru. Jerry se toho ale nezalekl, postavil se za mikrofon a zbytek kapely absolutně nadchl. Stal se tedy zpěvákem a jelikož Ondra jednoho dne nepřišel na zkoušku a nikdo z kapely už ho nikdy neviděl, ujal se Jerry i druhé kytary. Po pár dnech policie vyhlásila po Ondrovi pátrání. Nikdy jej však nenašli a to se nezměnilo po celou dobu existence kapely. Ferry nakonec přišel s názorem, že Ondrův život pravděpodobně ukončil nějaký vymahač Pražského podsvětí. Ondra byl závislý na hracích automatech už od základní školy a to se mu nejspíš i stalo osudným. Životy kluků z kapely nebyly vydlážděny růžovou cestou z růžové kolíbky bohatých rodin a štěstí se jim spíše vyhýbalo, ale to je právě stmelilo dohromady a jízda mohla začít. Po pár měsících se jim podařilo domluvit dnes už legendární koncert v Rock Café, během kterého stihli rozbít část zařízení klubu, policejní auto zaparkované před klubem, a následně skončit v cele předběžného zadržení, kam za nimi přišel Paul, který zaplatil kauci a nabídl jim smlouvu. Kdo mohl tenkrát tušit, že Paulova vize nebezpečné kapely bude tak přesná. Na tomhle koncertu se Jerry poprvé setkal s Monikou, i když v tu chvíli ještě netušil, že se z ní stane jeho životní láska. Když tam o pár měsíců později hráli znovu, před tentokrát už nabitým sálem, přišla znovu. Jerry nikdy nezapomněl na to, jak ze sebou uslyšel: ,,Prosím, můžu se s tebou vyfotit?“ Otočil se a uviděl dívku s dlouhými blond vlasy, zelenýma očima a nádherným úsměvem. Musel ji mít, byla jako anděl. Pozval ji na večeři a zjistil, že ji hledal celý život. Ona prolomila jeho samotu a dala mu všechno. Byla pro něj vším, ale v poslední době začínala čím dál tím víc žárlit na kapelu, což mělo vygradovat dnes večer.

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Kapitola první-Začátek konce (část 1)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz