Kapitola pátá-Zkouška (část 2)

09.08.2017 18:47

Jerry utíkal nocí, nevšímaje si deště bičujícího mu obličej. Přeskočit bránu byla hračka a pak už jen rychle pryč odsud. Kolik má času, než ho najdou a kam má jít? Rychle tyhle myšlenky zahnal a utíkal dál. Bohužel se ještě nenaučil plně ovládat rychlost a dokázal tak běžet jen pár vteřin. Když se zastavil zjistil, že už není v Hampsteadu. Tohle byla docela jiná čtvrť! Věděl naprosto přesně, kam chce jít, ale jak se tam dostat? Na konci ulice se objevil taxík a skrze dešťovou clonu mířil k němu. Jerry měl šílený strach, aby někomu neublížil, ale pak si vzpomněl, že většina taxíků má mezi přední a zadní částí vozu přepážku, takže by toho člověka snad nemusel ani tak moc cítit. Rozhodl se, že to zkusí. Nechce přece nikomu ublížit, musí se ovládnout! Zamával tedy na řidiče, ale nezdálo se, že by ho zaregistroval a proto mu skočil přímo do cesty. Brzdy zaskřípaly a auto zastavilo. Jerry otevřel zadní dveře a naskočil dovnitř. ,,Proboha chlape, málem jsem vás přejel!“ pustil se do něj okamžitě řidič a Jerry si vydechl. Byla tam průhledná přepážka s pár malými otvory pro komunikaci. Cítil vůni krve, ale žádná touha rozsápat řidiči hrdlo nepřicházela. ,,Kdybych vám neskočil do cesty, tak byste mě ani neviděl v tom lijáku.“ usmál se a řidič se uklidnil: ,,Taky pravda, hrozné počasí že?“ ,,Pro mě naprosto ideální.“ odvětil Jerry a řidič se na něj podíval, jako na blázna. Úvahu o tom, jak se někomu může líbit takové počasí si ale radši nechal pro sebe. ,,Tak kam to bude mladíku? “ ,,K Big Benovi!“ poručil Jerry a řidič se na něj otočil. ,,Co budeš v tomhle počasí dělat u Big Bena chlapče?“ Jerry se zasmál: ,,Jen ho chci vidět, ještě nikdy jsem ho neviděl na vlastní oči.“ Řidič se tedy otočil a rozjeli se. Po chvíli však zase promluvil: ,,Turista?“ Jerry se jeho otázce zasmál. ,,Dá se to tak říct.“ Taxikář pokračoval. ,,Mluvíte dobře anglicky, nebudete z daleka.“ Jerry se zašklebil. ,,Praha, Česká Republika.“ Řidič se zasmál. ,,No tak to jsem se tady trefil. Znám Čechy, máte dobrý fotbalový mužstvo a pivo. A v osmadevadesátém jste to nandali Rusům na olympiádě v hokeji. Chlapče, kde ses tu proboha vzal?“ ,,To je dlouhá historie a Rusům jsme to nandali vícekrát.“ odpověděl Jerry a opřel si hlavu o okno. Řidič si už zase všímal jen husté, dešťové clony před autem, kterou stěrače sotva stíhaly odstraňovat z čelního skla. Jmenoval se Frank Sink. Jerry si všiml taxikářské průkazky na palubní desce. ,,Franku, vypadáš jako fajn chlap. Škoda, že ti budu muset utéct bez placení. Ještě jsem žádné peníze nevyfasoval.“ omlouval se v duchu řidiči. Projížděli promáčeným Londýnem a Jerry koukal z okna, fascinován tímto nádherným městem. I když skrze déšť neviděl skoro nic, stačilo mu to. Dobře ho znal z fotek a různých cestovních průvodců. Tohle léto sem chtěli s Monikou jet. Co by asi řekla na to, kdyby věděla, že tu teď je. Že je sám, ztracený a opuštěný ve městě, kterého si měli užívat spolu. ,,Tak jsme tady chlapče.“ vyrušil ho z úvah taxikář. Jerry se na něj naposledy usmál a zeptal se: ,,Kolik to dělá?“ Frank se otočil na taxametr a řekl: ,,Přesně…“ větu však nedokončil, protože Jerry byl najednou pryč! Zůstaly po něm jen otevřené dveře taxíku a prázdné místo, kde ještě před chvílí seděl. Frank vystoupil, ale po Jerrym ani stopy. Pokrčil tedy sklesle rameny, zabouchl zadní dveře a odjel do deště. ,,Jednou to zaplatím, slibuju.“ zašeptal Jerry, ukrytý za Mercedesem zaparkovaným opodál.

Když stál před podle něj nejkrásnějším skvostem architektury, tak ho napadlo využít svých schopností a trochu si užít svobody, která zřejmě už dlouho trvat nebude. Bylo mu divné, že ho stále ještě nikdo nenašel. Nikdo z Dexterovy sluje ani Claire, dokonce ani nikdo ze společenství. Vysvětlovali mu přece, že každý nový upír je pod dohledem. Nemohl jim jen tak utéct, nebo snad ano? Neměl přece rušičku a každý upír ho musel cítit na sto honů. Nicméně Jerry už jako malý kluk vždycky nejdřív konal a až pak teprve přemýšlel. Proto se rozhodl, že nebude řešit, co se bude dít v příštích hodinách či minutách, rozběhl se a vyskočil. Zachytil se spodní římsy, kterých bylo na věži plno a začal šplhat. Šlo to docela snadno, kousek po kousku. Jak lezl čím dál výš, začal jím prostupovat adrenalin. Párkrát mu uklouzla ruka, nebo noha na mokrém, hladkém povrchu. Pokaždé se však jen zasmál. Věděl, že smrt už ho znovu nedostane, nebo alespoň zatím ne. Právě leze po Big Benovi a smrt už na něj nemá. A najednou byl konečně v jednom z výklenků, pod velikými hodinami. Sedl si na okraj a rozhlédl se po Londýně. Pohled na toto krásné město z takové výšky byl nádherný. Sloupy deště padaly na střechy domů a Jerry si užíval ten pohled a cítil zvláštní hrdost, že může právě teď být na tomhle místě. Mohl by tu v dešti sedět klidně hodiny, kdyby nebylo žádné ráno a žádné slunce. Pokud ho nenajdou, tak se stejně musí vrátit. Věděl to moc dobře, ale ještě před tím chtěl udělat jednu věc. Tu poslední věc, která ho ještě spojovala s jeho lidským životem. Slezl tedy dolů a ukryl se za jedním ze stromů v parčíku, před budovou parlamentu, jejíž součástí byl i Big Ben. Kolem něj totiž zrovna procházela skupinka chichotajících se děvčat, zřejmě se vracejících domů z nějakého klubu. Jerry byl rád, že škaredé počasí udrží lidi v barech a diskotékách a odradí je od nočních procházek. Doslova ho děsila představa, že by natrefil na ty dívky na ulici, tváří v tvář. Počkal, až skupinka přejde a vydal se ulicí, dávaje si dobrý pozor na lidi, kteří by mohli kdykoliv vyjít z nějakého baru, nebo klubu, kterých tu bylo požehnaně. Ale bohužel, jak už to bývá, o co snadněji se přemýšlí, tím to hůř se koná. Zrovna ve chvíli, kdy Jerry procházel kolem baru s velikou svítící cedulí Johnnys Bar se otevřely dveře a ven se vypotácela skupinka mladíků, značně pod vlivem alkoholu. Všechno se to semlelo během vteřiny. Než stihl cokoli udělat, jeden z nich do něj vrazil. Jerry zareagoval ve vteřině a díky svým schopnostem rychlostí blesku přestřelil ulici do malé, temné uličky na druhé straně ulice. Svalil se na zem do tmy a vzpamatovával se z šoku. Sledoval mladíka, do kterého narazil. Ten jen zamžoural očima a vrávoravě vyrazil za zbytkem skupiny. Jerry si oddechl, protože ten kluk si patrně myslel, že se mu jen něco zdálo. Jak málo stačilo k neštěstí, které mohlo mít nedozírné následky. Jerry ještě chvíli ležel bez hnutí, než se rozhodl vstát a vyrazit dál. Rozhlédl se po ulici. Déšť bubnoval o střechy aut, ale jinak byl všude klid. Vyrazil tedy dál, za svým cílem. Sotva ale udělal pár kroků, ucítil obrovskou vůni, až se mu málem protočily panenky. Vzápětí se za ním ozvalo: ,,Chlape, nemáš pár pencí?“ Jerry chtěl okamžitě zmizet, ale už bylo pozdě. Ta vůně ho donutila se otočit. Před ním stál zarostlý, špinavý muž v dlouhém kabátu, z něhož k zemi stékaly kapky deště. Jerryho mozek jakoby najednou vypnul. Ucítil obrovský hlad a jasně viděl pulzující tepnu na mužově krku. Cítil teplou krev, tekoucí v jeho žilách. Bylo to víc než chtíč, byla to neskutečná touha, jakou nikdy předtím nepoznal! Bylo to zásluhou obrovského vnitřního boje, že zatím jen dokázal stát přibitý na místě s pohledem na krk toho bezdomovce a udržet špičáky v dásních. ,,Pane bože musím to mít! Musím ji ochutnat, potřebuju to!“ ,,Ne, to neuděláš!“ Obě jeho já se už zase hádaly. ,,Tohle je to poslední, co tě ještě dělá člověkem, neuděláš to!“ křičel jeden hlas. ,,Je to něco, co ti patří. Můžeš to mít teď hned! Ochutnej alespoň trochu, jen malinko!“ odporoval mu druhý. ,,Tak máš nějaký drobný?“ bezdomovec mu zamával rukou před obličejem. Jerry se však ani nehnul. Zuřila v něm obrovská bitva. ,,Udělej to, teď!“ ,,Nedělej to! Pomysli na Moniku a na Claire. Ona se za tebe zaručila. Zaručila se, že nikomu neublížíš. Tohle jí nemůžeš udělat!“ ,,Dost!!!“ Najednou se všechno kolem vyjasnilo. Jerry se držel za hlavu a bezdomovec ho zděšeně pozoroval. Asi musel vykřiknout hodně nahlas, když ho tak vystrašil. Patrně mu Jerry připadal jako někdo, kdo to nemá v hlavě docela v pořádku. ,,Promiňte, nemám peníze omlouvám se.“ dostal ze sebe Jerry, otočil se na patě a urychleně spěchal pryč. Klopýtal ulicí za deště, který snad ještě víc zesílil a neodvažoval se ohlédnout. Kapky vody se mu odrážely od kožené bundy. Zastavil se snad po sto metrech a opřel se o zeď nějakého domu. ,,Proboha, málem jsem ho zabil! Co se to se mnou jenom stalo? Musím se ihned vrátit do Dexterovy sluje!“ rozhodl se okamžitě. Zvednul hlavu a v tom ji uviděl! Byla červená a zářila do noci.


Praha, Česká Republika

Monika Schneiderová seděla na posteli, mezi kupou rozházených fotek. Měla zarudlé oči, ale slzy se v nich netřpytily. Už jí totiž žádné nezbyly. Jednu po druhé brala do rukou fotky, na kterých byli s Jerrym. ,,Je to tvoje vina!“ V hlavě jí stále zněly hlasy kluků z kapely. ,,Kdybys neutekla, nikdy by se tě nevydal hledat a neskončil by v tom domě!“ Na pohřbu se na ni všichni dívali skrze prsty. Monika však velice dobře věděla, že Jerry nebyl v kapele zase tak oblíbený, jak si nejen veřejnost, ale koneckonců i on sám mysleli. Už dávno tu nešlo o kamarádství jako kdysi. Teď se tu točily veliké peníze a valnou většinu inkasoval Jerry, což se samozřejmě nelíbilo ostatním. Ještě neliběji nesli to, že Jerry odkázal v závěti veškerý svůj majetek právě Monice. Jaké bylo její překvapení, když k ní včera na pohřbu přistoupil právník kapely s tím, že Jerry před necelým měsícem uzavřel závěť a ona v ní velice významně figuruje. O to větší překvapení bylo, když se po otevření závěti zjistilo, že v ní figuruje jen ona. Jerry stihl za tři roky působení kapely nastřádat veliké jmění. Nebyla to jen hudba, ale i reklamy v televizi a obchod s akciemi, který ho bavil a byl v něm opravdu dobrý. Každopádně to stačilo na to, aby Monika už nikdy v životě nemusela hnout ani prstem. Ten večer, kdy zemřel ho obvinila z toho, že se zajímá jen o kapelu a kariéru a on se přitom snažil zajistit jim oběma lepší budoucnost. Ano, Jerry byl namyšlený floutek, který se až paranoidně hnal za svým cílem: ,,Nebýt obyčejný.“ Nebyl to však žádný hlupák. Uměl vydělat peníze a ušetřit je. Možná taky proto, že nikdy nic neměl. Toužil po tom, aby mu svět ležel u nohou a aby všichni, co mu kdy ublížili navždy litovali. Chtěl všem ukázat, že je lepší než oni a dařilo se mu to. Po jeho smrti se všichni v kapele začali chovat jako by nastal konec světa, ale Monika přitom moc dobře věděla, že je to jen přetvářka. Najednou se už nemuseli dělit s tím slavnějším. Různé hudební servery vypouštěly do světa konspirační teorie o tom, co bude dál s Dream Thieves. Netrvalo dlouho, aby klukům z kapely došlo, že Jerryho smrt přilákala obrovskou pozornost médií a že by se na tom dalo i něco vydělat. Monice bylo zle ze zbytku kapely, který se na pohřbu držel kolem ramen před televizními kamerami a na oko oplakával ,,Nejlepšího kamaráda.“ Dnes jí volal Paul, že si kluci našli nového zpěváka a že pojedou turné s názvem: ,,Pro Jerryho.“ Paul byl dobrý chlap. S Jerrym se potkali ve vězení, když za kapelu zaplatil kauci po jejich prvním koncertu a nabídl jim svoje služby, jako manažer. Od té doby šla kariéra kapely prudce nahoru. Paul se svými kontakty a Jerry se svým odhodláním stvořili něco, co mělo znamenat revoluci nejen v jejich životě, ale také v životech tisíců fanoušků Deram Thieves. Paul stejně jako Monika věděl, proč si Jerry zaslouží slávu a peníze víc, než ostatní. On byl ten, kdo na sobě vždycky tvrdě pracoval, zatímco ostatní si užívali po barech. Zbytek kapely se prakticky vezl s ním a nikdo z nich nemusel pomalu ani hnout prstem. Proto Moniku nepřekvapilo, když jí Paul do telefonu řekl, že odchází od kapely. Od kapely, pro kterou byl prakticky otcem. Radši odchází, než aby byl u toho, jak ty trosky, které si ještě říkají Zloději snů ničí to, co vybudoval. Všechny tyhle myšlenky kolovaly Monice v hlavě při prohlížení fotek. Seděla sama v krásném bytě, který spolu s Jerrym zařizovali. V tom samém bytě, ve kterém si plánovali společnou budoucnost. Nevěděla, co má dělat. Nevěděla, co si počne bez Jerryho. V jednu chvíli dokonce myslela, že to sama skončí. Že sní nějaké prášky a klidně usne, jen už se nikdy neprobudí. Ale Jerry by s tím nesouhlasil. On by chtěl, aby pokračovala dál a byla šťastná. To věděla moc dobře. Proto taky sepsal tu závěť. Chtěj ji zabezpečit, kdyby se s ním něco stalo. Monika si přitáhla kolena až k bradě a schovala hlavu do rukou. Kolik už je to nocí, co nespala? Z úvah ji vytrhlo zvonění mobilu. Chvíli se přehrabovala směsicí fotek, než telefon konečně našla. ,,Ahoj Paule.“ řekla do telefonu po přečtení jména volajícího na displeji a přijmutí hovoru. ,,Ahoj Moni, jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku.“ ozvalo se z druhého konce a Monika se usmála. Paul byl jeden z mála, co si na ni vzpomněli. Spoustu přátel ztratila, když začala chodit s Jerrym. ,,Jsem v pořádku, nemusíš mít strach.“ odpověděla. ,,A přestaň mi volat v jednu hodinu ráno.“ dodala a Paul se zasmál. Věděl, že Monice udělal radost, moc lidí jí nevolalo. ,,Ale prosím tě, stejně nespíš a někdo tě zkontrolovat musí. Tak se měj, zavolám zase zítra.“ Monika položila telefon mezi fotky a chtěla si lehnout, ale mobil začal opět zvonit. Myslela si, že zase volá Paul, že jí třeba něco zapomněl říct. Když se však podívala na displej, nesvítilo na něm jeho jméno, ale úplně cizí číslo. A ne ledajaké, takové ještě nikdy neviděla. A vůbec, kdo by jí kromě Paula takhle pozdě v noci volal. Zmáčkla tedy tlačítko pro přijmutí hovoru a řekla: ,,Haló?“ Na druhém konci bylo ticho. Tedy ne úplné ticho zdálo se, jako by tam někdo dýchal. ,,Haló, kdo je tam?“ zeptala se znovu napjatě. Opět žádná odpověď, jen něčí dech na druhém konci. Už to chtěla položit, když najednou uslyšela ten nejkrásnější hlas v životě. ,,Ahoj princezno.“ ozvalo se z telefonu a Monice se málem zastavilo srdce. Z očí jí opět vytryskly slzy a začala se třást. To přece není možné, nemůže to být možné! Vždyť je mrtvý. ,,Jerry?“ škytla do telefonu. ,,Jerry, jsi to ty?“ Ať se to zdálo sebevíc nesmyslné, hrozně moc toužila po tom, aby to byla skutečnost, aby to byla pravda. Ten na druhém konci opět promluvil. ,,Teď potřebuju, abys mě dobře poslouchala!“ Monika se rozplakala a drtila v prstech telefon. Hlas mezitím pokračoval: ,,Byl jsem hrozný sobec a špatný přítel. Udělal jsem toho moc špatně a ublížil jsem ti a to ne jednou. Chci ale, abys věděla, že to ty jsi mě dělala lepším. Naučila jsi mě být lepším člověkem a já ti za to moc děkuju. Musíš pochopit, že jsou věci, které se už vrátit nedají, ať chceme sebevíc a tohle je jedna z nich. Udělal jsem to, co jsem ti slíbil, když jsem tě přemlouval, aby ses se mnou vyspala pamatuješ?“ Hlas na druhém konci se smutně zasmál a Monice tekly slzy proudem. ,,Pamatuješ, co jsem ti slíbil? Pamatuješ si, co to bylo?“ zeptal se hlas a Monika přikývla a štěkavě se zasmála. ,,Řekl jsi slibuju, že se o tebe postarám!“ ,,Správně.“ odvětil hlas. ,,I když to tak někdy nevypadalo, snažil jsem se ze všech sil.“ ,,Já vím.“ zašeptala Monika. Z hlasu byla cítit bolest. ,,Teď přišla ta chvíle, kdy se musíme rozloučit a věř mi, že kdyby to šlo rval bych se za to, abych to mohl změnit.“ Monice se začala třepat ruka, ve které držela telefon. ,,Jerry, neopouštěj mě prosím.“ vzlykala. ,,Udělej pro mě jednu věc.“ ozvalo se z telefonu. ,,Buď šťastná, protože ty si to zasloužíš!“ Moniku začala přepadat panika. ,,Jerry prosím!“ Z druhého konce se však ozvala poslední slova, která bolela ze všech nejvíc: ,,Sbohem princezno.“ a pak už jen zvuk tónu, oznamujícího přerušení hovoru. Monika se bezvládně svezla na postel a s mobilem stále ještě u ucha zašeptala: ,,Sbohem Jerry.“


Velká Británie, Londýn

Kapky hustého deště bubnovaly na červenou, telefonní budku a někde v dálce se ozýval opilecký zpěv. Jerry stál v budce bez hnutí, jako socha a hlavou se opíral o telefonní přístroj. Pod jeho nohama se leskly kovové mince, které se rozsypaly, když vytrhl dvířka od jejich zásobníku, aby jich pár mohl použít a zavolat si. Sluchátko vyselo bezvládně na šňůře. Jerry ho schválně vysadil, aby Monika nemohla volat zpátky. Musel to udělat, musel se rozloučit. I přes to, že to bylo velice bolestivé. Když uslyšel její hlas, tak mu začaly téct slzy, které nepřestávaly téci ani teď. Stál tam sám, opuštěný, na kost promočený uprostřed Londýna daleko od domova, který už vlastně ani neměl. Zvedl hlavu, aby se podíval na displej telefonu, kolik hodin zbývá do svítání. Hodiny ukazovaly půl jedné ráno, takže času zbývalo ještě dost. Ještě tu může chvíli stát, než vyrazí zpět do Dexterovy sluje. V tu chvíli v odrazu okna budky zahlédl postavu, sedící na lavičce. Jerry se přes slzy usmál. Ani se nenamáhal je utírat. ,,Jak dlouho jsi tady?“ zeptal se, aniž by se otočil. ,,Slyšela jsem všechno.“ odpověděla Claire. Jerry se konečně otočil a stoupl si před ni. ,,Musel jsem to udělat, byla nejdůležitějším člověkem mého života a tohle si nezasloužila.“ vykoktal ze sebe a rozhodil omluvně rukama. ,,Víš Jerry, tohle udělal každý z nás.“ Řekla tiše a usmála se. ,,Každý z nás se pokusil kontaktovat svoji rodinu. Někomu se to povedlo a jinému zase ne. Tohle ti nikdo nemůže mít za zlé. Monika nejspíš sama nevěřila tomu, co slyší. Bude si myslet, že to bylo jen blouznění z žalu.“ Přestože vydatně pršelo a ani kožená bunda Jerryho neochránila před absolutním promočením, sedl si na lavičku vedle Claire a oba mlčky zírali před sebe. Přesto, že jeden druhého téměř neznali, je něco spojovalo. Oba dva ztratili někoho, koho milovali a oba dva se cítili opuštění. ,,Byla to nešťastná náhoda.“ promluvila najednou přiškrceným hlasem. ,,Byli jsme v klubu já, Fred, Oskar, Sára, Chris a Kira. Pili jsme, bavili se a všechno bylo super. Všichni tak šťastní.“ usmála se a podívala se na Jerryho, který ji poslouchal. ,,Po cestě domů jsme se naposledy políbili. Kdybychom jen tušili…“ sklopila hlavu a Jerry si všiml, že jí tečou slzy, i když se v dešti ztrácely. ,,Jeli jsme dvěma taxíky a potom jsme v jedné ulici najednou zastavili. Hasiči a policie zrovna evakuovali jeden dům. Řekli nám, že v něm uniká plyn. Měli jsme se otočit a jet jinudy, ale kluci vystoupili a chtěli pomoci. V tu chvíli začala nějaká žena křičet, že její malý syn byl doma sám a ona se zrovna vrátila z baru, kde pracuje a nemůže ho tu venku najít. Nikdy nezapomenu na to, jak se na mě Fred podíval těsně před tím, než se rozeběhl do toho domu. Byl rychlý, jako blesk a nikdo kromě nás to neviděl. Byl uvnitř sotva pár vteřin, když došlo k explozi.“ Claire se zlomil hlas a chytila se za hlavu. ,,Chtěla jsem tam běžet a zachránit ho, ale ostatní mě nepustili. Bylo pozdě, plameny šlehaly snad z každého okna.“ hlas se jí zlomil. ,,Je mi to moc líto.“ řekl Jerry upřímně. ,,Určitě to bylo rychlý, nebolelo ho to.“ Claire se na něj vděčně usmála. ,,Věřím, že ho to nebolelo.“,,A co ten kluk?“ zeptal se Jerry. ,,Našli ho u zadního východu. Byl zraněný po výbuchu, ale přežil to. Řekl záchranářům, že ho nějaký moc rychlý kluk vynesl ven a pak se vrátil dovnitř. Záchranáři tomu dítěti samozřejmě nevěřili, protože později, když prohledávali dům, tak nikoho nenašli. Je to prosté, pokud přijde upír do kontaktu s ohněm, shoří na prach a nic z něj nezbyde. Nikdy jsem nezjistila, co Freda vedlo k tomu, že se tam vrátil. Byl ve své práci nejlepší z nejlepších. Nevím, proč tam zůstal, když věděl, že to může vybouchnout.“ Jerry si s úžasem uvědomil, že Claire mu nejspíš opravdu věří. Protože mu nevynadala za to, že utekl a dokonce mu sama od sebe prozradila bolestivý příběh svého života. I když opravdu váhal, jestli dělá dobře, tak se pomalu dotkl její ruky. Podívala se na něj, ale neucukla, právě naopak. Propletla svoje prsty s jeho a vděčně se usmála. Jerry chtěl nějak odlehčit atmosféru a proto jí stiskl ruku a zeptal se: ,,A jak jste se vlastně poznali?“ Claire se pousmála. ,,Poznali jsme se na Havaji v roce 1941. Bylo chvíli před vánocemi sedmého prosince…“ ,,Počkej, to byl zrovna napadený Pearl Harbor!“ Přerušil ji Jerry vzrušeně. Byl velikým milovníkem historie a speciálně druhé světové války. Až teď mu však došlo, že většina upírů je velice stará a mohli by mu toho o válce spoustu povědět. Claire pokývala hlavou. ,,Ano, byla jsem zdravotní sestra. Ráno nás probudily výbuchy a sirény. Nejdřív nikdo nevěděl, co se stalo. Z ubytoven, kde jsme bydleli byl krásný výhled. Když jsme vyběhli ven a podívali se na zátoku, bylo to strašné. Všude byla spousta letadel a kouře. Bylo nám jasné, že jsme byli napadeni a že bude v nemocnici potřeba každá ruka. Když jsme se tam dostali, už tam byli první ranění. Byli jsme v šoku, nikdo nám neřekl, jak se chovat. Všude byla krev a lidé umírali. Nezvládla jsem to a utekla pryč. Vím, bylo to zbabělé a nejsem na to hrdá, ale všechny jsme byly dobrovolnice a nikdy jsme neviděly lidi, kteří umírali v bolestech. Vyběhla jsem na ulici a utíkala. Kolem byl šílený zmatek a nářek lidí. Japonci stříleli úplně po všem. Přímo přede mnou něco vybouchlo a pak už byla jen tma. Když jsem se probrala, ležela jsem ve své posteli tady v Londýně a na okraji postele seděl Frederic. To on mě úplnou náhodou našel na ulici polomrtvou po výbuchu letecké pumy, kterou shodilo letadlo. Vím, že je to neuvěřitelné, ale zamiloval se do mě na první pohled. On už byl upír a nemohl mě nechat zemřít, proto mě přeměnil a dopravil do Londýna. V tu chvíli už společenství ovládalo prakticky celou Británii.“ ,,Počkej, ale proč upíři tomu všemu nezabránili? Proč nechali miliony lidí umírat ve válce?“ skočil jí Jerry do řeči a Claire se smutně usmála. ,,Protože tři zakladatelé společenství podepsali ústavu. Ústavu, která zajišťuje lidem bezpečí před upíry, ale ne před jimi samotnými. Upíři nemají zájem řešit spory lidí. Rozhodli se nevměšovat. Nemůžeme soudit, která strana je v právu a která ne. Brzy by to vyvolalo rozpor mezi námi a to poslední, co potřebujeme je válka mezi upíry.“ Jerry mlčel. Měl zlost, že společenství má moc, ale nevyužije ji. Svět by se dal bez problému udělat lepším. Ale na druhou stranu musel uznat, že Claire má pravdu. Oni nemají právo soudit. ,,Takže Dexterova sluj už existovala?“ zeptal se. ,,Ano, už dlouho před tím. Teď je jen trochu moderněji zařízená.“ mrkla na něj. ,,No a co bylo dál?“ chtěl vědět Jerry ,,No ukázalo se, že Fred pracuje pro společenství, stejně jako Erik. Takže jsme byli čtyři ještě s Mary. Později přibyli Sára s Oskarem a nakonec Chris a Kira. Ostatní upíři Kiru moc v lásce nemají. Oni nevědí, co všechno zažila, čím si prošla a nechápou proč je doslova šťastná, že je upír.“ Jerry pokýval hlavou. ,,Znám její příběh, všechno mi řekla.“ Claire se zasmála. ,,Líbíš se jí. Než všechno, pověděla nám, tak uplynuly roky, ale…“ koukala na něj svýma modrýma očima. ,,Možná, že je k tobě tak otevřená, protože jsi jí blízký. Ona ví, že jsi taky zažil spoustu zlého. Viděla jsem všechno, než ses začal měnit. Tvé myšlenky.“ Jerry sklopil oči. O tomhle tématu nikdy nemluvil, dokonce ani s Monikou. Ona věděla, že je to minulost, na kterou chce Jerry zapomenout a respektovala to. On tohle téma nenáviděl, ale teď když mu Claire pověděla o Fredovi, tak si řekl, že by bylo fér povědět jí i svůj příběh. ,,Byli jsme skvělá rodina. Já, máma a táta.“ začal vyprávět. ,,S tátou jsme chodili na ryby, na fotbal a tak. Když mi někdo ublížil, tak si na něj vždycky došlápnul.“ Jerry se musel zasmát té vzpomínce, jak rozbil ve škole okno ukazovátkem na tabuli, když předváděl bojové umění z nějakého filmu. Učitelka si zavolala tátu do školy a spustila na něj lavinu o tom, že ten kluk je nezvladatelný a že už jí pije krev. Táta škodu zaplatil a slíbil, že Jerryho potrestá. Když vyšli ze školy a Jerry se už obával nejhoršího, vzal ho táta na obrovskou zmrzlinu a pochválil ho, že té protivné paní učitelce dává kapky. Jerry se zadíval na svítící lampu, na druhé straně ulice. ,,Bohužel všechno krásný musí jednou skončit.“ pokračoval. ,,Když jsem byl v poslední třídě na základní škole, tak naše třída, která se se školou loučila podle tradice předtančovala na plese. Byla to fajn akce, pro mě veliký večer. Já a Andrea Vágnerová v autě jejich rodičů.“ zasmál se. ,,Byl to totální propadák, ale bylo to poprvé a s nejhezčí holkou ze zdravotní školy. Byla o dva roky starší, než já. Asi jsem jí připadal, jako roztomilý zajíček.“ Claire vyprskla a začala se smát s ním. ,,Musel jsi být na sebe pyšný.“ řekla šibalsky. ,,To si piš.“ přikývl hrdě, ale vzápětí jeho pohled potemněl. ,,To jsem netušil, že se mi vzápětí obrátí život naruby. Táta neměl vůbec pít, protože řídil. Správně měl přijet na ples za námi taxíkem, ale zdržel se v práci a tak to vzal autem rovnou. Jakožto vysoce postaveného radního hlavního města Prahy ho nešlo na plese přehlédnout, takže nakonec neodolal a pár skleniček si dal. Bohužel nebyl zvyklý pít a i to málo mu stačilo. Když jsme měli jet domů, tak se šíleně pohádal s mámou, protože chtěla, abychom jeli domů taxíkem. Táta si však prosadil svou a nakonec jsme jeli naším autem. Celou cestu se s mámou hádali, což u nás nebylo běžné a potom se to stalo. Pamatuju si poslední vteřiny naší spokojené rodiny přesně, jako by se to stalo včera! Vidím, jak máma křičí na tátu a on na ni. Potom vidím, že přijíždíme na křižovatku a na semaforu svítí červená. Křičím, ale je pozdě. Z boku do nás naráží policejní dodávka jedoucí k zásahu, protože má rozsvícené majáky a jede rychle…“ Jerrymu se zlomil hlas a Claire mu pevně stiskla ruku. ,,Potom jsem ztratil vědomí, probral jsem se až v nemocnici. Seděla u mě babička, tátova máma. Řekla mi, že dodávka narazila přesně na místo spolujezdce…máma neměla šanci. Tátovi se nic nestalo. Ani mě se nic nestalo, kromě těžkého otřesu mozku. Dokonce se jako zázrakem nic nestalo ani těm policistům z dodávky. Možná, kdybych si té červené všimnul dřív, možná by máma…“ Jerry zakroutil hlavou a pustil Claire ruku, aby si mohl utřít slzy smíchané s deštěm. ,,Táta se zhroutil, zbláznil se a převezli ho do psychiatrické léčebny. Nevím, co se s ním stalo, v tom autě jsem ho viděl naposledy. Proto mi všichni říkají přezdívkou. Nechtěl jsem už dál používat svoje jméno. Nikdy jsem ho nešel navštívit a nikdy mu neodpustím, co se jeho vinou stalo. Až do osmnácti let se o mě starala babička, vděčím jí za všechno. Vždycky mě podporovala a koupila mi moji první kytaru. Bohužel umřela dřív, než se nám začalo s kapelou dařit. Zůstalo mi po ní dost peněz a jinak jsem se živil po brigádách. Ze střední školy jsem odešel sám. Stejně by mě vyhodili a já už se o žádnou další školu nepokusil. Babička vždycky říkala, že budu slavný muzikant. Měl jsem svůj sen a za tím jsem si šel. Potom jsem potkal Moniku, právě jsem se s ní rozloučil a teď tu sedím s tebou. Tohle je můj příběh.“ Claire se zavrtěla a pak se k němu otočila, usmála se a podala mu ruku se slovy: ,,Ahoj, jmenuji se Claire a jsem upírka. Mám ráda rockovou muziku a lidi, co mají rádi rockovou muziku. Je mi kolem sedmdesáti let, ale jinak mám dvaadvacet, technicky řečeno. Nesnáším, když se někdo chová povýšeně a arogantně, i když se tak občas chovám i já sama. Jinak si myslím, že jsem docela milá holka.“ domluvila už skoro se smíchem a dodala: ,,Byla bych strašně moc ráda, kdybychom mohli začít od začátku.“ Jerry se už zase topil v jejích očích. Stiskl jí ruku, narovnal se a řekl: ,,Ahoj, já jsem Jerry a jsem upír. Též mám rád rockovou muziku a rockový lidi. Mezi moje koníčky patří aktivně muzika, holky, auta, pití, jídlo, spánek a povídání si s krásnými upírkami uprostřed noci v brutálním lijáku. Mezi moje pasivní koníčky patří kosmonautika, horolezectví, akvaristika a pasivně, ale opravdu velice pasivně vaření. Jo a ještě mám docela velkou sbírku motýlů a když jsem byl malý, tak jsem založil mravenčí farmu.“ Claire se už smála tak, jak ji Jerry ještě neviděl. V jejích očích byly opět slzy, ale tentokrát to byly slzy smíchu. Strčila do něj, až málem spadl z lavečky. ,,Ty pasivní koníčky sis vymyslel že?“ ,,Víceméně.“ opáčil Jerry. ,,Kromě té mravenčí farmy, tu jsem doopravdy měl.“ Claire otevřela pusu údivem. ,,A co se s těmi mravenci stalo?“ ,,Nic, jednou jsem akvárium omylem shodil na zem a mravenci se rozutekli po bytě. Máma mě málem zabila.“ To už Claire nemohla a držela se za břicho, jak ji bolelo od smíchu. ,,Hele, takhle jsem se už dlouho s nikým nezasmála.“ dostala ze sebe v křečích.“ Jerry si uvědomil, že on vlastně taky ne. ,,Omlouvám se, že jsem utekl.“ sklopil kajícně hlavu a Claire mávla rukou. ,,V pořádku, vlastně jsem si to docela zasloužila.“ Jerry byl překvapený. ,,Takže nemám průšvih?“ Claire zavrtěla hlavou. ,,Víš, kdybys mě nechal domluvit a nenechal mě stát u otevřených dveří!“ zdůraznila konec věty. ,,Tak bych ti vysvětlila, že jsem zařídila vycházku s doprovodem, to znamená se mnou.“ Jerry zvedl obočí. ,,Takže my jsme měli průšvih za to, že jsem byl venku a se mnou čtyři upíři,“ odříkával pomalu. ,,a společenství mi dá propustku a pustí se mnou jen tebe?“ Claire se postavila a rozhodila rukama. ,,Jerry, já jsem tě stvořila a pojí nás starodávné kouzlo, nebo co to je. Nikdo přesně neví, proč to tak je, ale já tě v podstatě ovládám. Pokud řeknu stop, tak se prostě zastavíš. Jinak řečeno, nemůžeš udělat nic, co bych nedovolila. Schválně to zkus, zkus si stoupnout.“ Jerry se na ni nedůvěřivě podíval, ale poslechl. Pokusil se vstát, ale nemohl se odlepit od lavečky. ,,Wau, jak to děláš?“ vykřikl nevěřícně. ,,Já nemám tušení.“ odpověděla upřímně. ,,Jsi první, koho jsem přeměnila. Tohle jsem použila poprvé. Já jen myslím na to, že nechci, abys vstal a ty nemůžeš vstát. Proto tě se mnou pustili. Já ti můžu zabránit v čemkoliv. ,,Aha, takže jsem navždycky tvůj otrok?“ zeptal se Jerry na oko ironicky. ,,Ne, ten kdo tě stvořil ti může dát volnost, ale to zatím nepřipadá v úvahu. Máme pro to tvrdá pravidla.“ Jerrymu to docvaklo. ,,Ty mě můžeš cítit, že ano? Proto jsi mě našla.“ Claire pokývala hlavou. ,,Přesně tak, najdu tě kdekoliv, pokud na sobě nemáš rušičku. Ostatně to byla jediná rozumná věc, která Chrise napadla, když tě brali ven. Kdyby vás chytil někdo ze společenství, měli bychom všichni průšvih a to pořádný.“ Chvíli se mračila, ale pak se usmála. ,,Počítám, že ti ukázali naši závodní dráhu. Viděla jsem, jak rychle jsi mi zmizel. Takže tě asi naučili ovládat rychlost. Chris nejspíš vymyslel nějakou šílenost, ale vzhledem k tomu, že ti nechybí žádná část těla, tak tě asi nezavřel do výběhu s tygrem nebo něco podobného.“ Jerry se zasmál a popravdě jí vysvětlil: ,,Zavřel mě do tunelu a nechal mě utíkat před vlakem.“ Podívali se na sebe a začali se smát. ,,Tak pojď, jdeme domů.“ zavelela Claire, když se do sytosti vysmáli a oba se zvedli. Když dorazili do Dexterovy sluje, byly už tři hodiny ráno. ,,Víš, nemusíš jít spát k sobě.“ zašeptala Claire s pohledem upřeným do jeho očí, když dorazili ke dveřím jejího pokoje. Jerry ji však pohladil po tváři a usmál se. ,,Mrzí mě to, ale musím. Potřebuju čas a ty taky. A především okamžitě potřebuju sprchu.“ Claire vypadala zklamaně, ale neodporovala. ,,Tak tedy dobrou noc, uvidíme se zítra. Ráda jsem tě poznala.“ usmála se a zaplula do pokoje. Jerry si skočil do svého pokoje pro suché oblečení a vyrazil do koupelny, která byla ještě o patro výš. Jeho pokoj jako jediný neměl vlastní koupelnu a tak musel používat společnou v patře pro hosty. Pustil si horkou sprchu a vstřebával nával dnešních emocí. Stál pod sprchou s pohledem upřeným na dveře, které neměly zámek. Ne, že by snad byl stydlivý, ale Kira si v poslední době zvykla vpadávat do koupelny zrovna ve chvílích, kdy byl nahý. Kira byla velice hravý teenager a Jerry se bohužel pro něj až příliš často stával obětí jejích žertíků. Když se jí to povedlo třikrát po sobě, tak mu došla trpělivost a začal oplácet stejnou mincí. Tak byl dům každou chvíli plný dívčího pištění a smíchu. Teď však byla hluboká noc a do koupelny nikdo nevrazil. Jerry se cestou do svého pokoje zastavil v kuchyni. Čas podávání krve měl být až zítra, ale po dnešním incidentu s bezdomovcem už to nešlo vydržet. Přemýšlel, jestli stojí za to naštvat Mary dva dny po sobě, ale hlad byl silnější. Otevřel lednici a v horní přihrádce se na něj smálo osm skleněných láhví s červenou tekutinou. Na každé bylo jméno. Sára mu vysvětlila, že ty jména neznamenají vůbec nic. Mary prostě jen měla ráda ve všem pořádek, i když tady to nedávalo žádný smysl. Všechny láhve byly stejné. Jerry uchopil tu se svým jménem a zavřel dvířka. Otočil se a kdyby mu tlouklo srdce, tak by se jistě v tu chvíli leknutím zastavilo. Pár centimetrů od jeho obličeje byl totiž druhý obličej. Patřil vysokému modrookému muži, jemuž světlé vlasy tvořily na hlavě dokonalé vrabčí hnízdo. Muž se na něj díval bez úsměvu a v ruce svíral láhev s krví a Jerryho jménem, kterou zachytil těsně nad zemí, když ji Jerry úlekem upustil. ,,Ale, ale, ale.“ pronesl chladným hlasem. ,,Zlodějíček a v mém domě!“ Jerryho jímala hrůza i přes to, že věděl, že mu ten muž neublíží. Dobře ho totiž znal z fotografií v chodbě. Stál před ním Erik!

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.
 

Diskusní téma: Kapitola pátá-Zkouška (část 2)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz