Příští stanice peklo, konečná stanice...

23.03.2017 09:28

Tohle bude taková menší vyjímečná vsuvka do našeho příběhu. Tahle akce totiš oficiálně nikdy neproběhla. A proto o ní taky nikde není zmínka, abych ji podle toho mohl datovat. Bylo to něco, čemu dost možná ani nebudete věřit, ale opravdu se to stalo! Většina účastníků je pravděpodobně stále ještě naživu. Svědků proto ještě existuje opravdu dost. Z této akce existovalo dost fotek, ale už jsem bohužel žádný nedohledal. Asi je to i dobře. Pokud není tělo, není ani vrah. :-D Po sérii větších, či menších úletů byla naše kapela Thermit u Šternberské veřejnosti a přilehlýho okolí v solidní nelibosti. Kdyby se ale všichni ti, co nás neměli rádi v tu dobu dozvěděli, co se odehrálo ve Šternberským Vincentinu, asi by na nás uspořádali pogrom. Vincentinum Šternberk je domovem dětí s různýma druhama postižení. Taky myslím slouží, jako chráněný bydlení a řekl bych, že má ještě dost dalších účelů. Pokud čtete můj blog od začátku, tak určitě víte, že jsem od mala jezdil na tábory. Nejdřív na zimní do Cakova a potom na letní do Velké Kraše u Vidnavy. Jeseníky se na dlouhou dobu staly mým domovem a prakticky jsem tady vyrostl. Na těchto táborech jsem zažil i několik povodní včetně jedné opravdu veliké spojené s evakuací tábora. Tady jsem taky potkal Romana, se kterým se pojila drtivá většina mýho hudebního života. Zažil jsem tady spoustu krásných zážitků i pár doslova ošklivých. Ten asi nejhorší nás čekal na jedné stezce odvahy, kdy se našel oběšenej myslivec. Nějakou dobu trvalo, než vedoucím došlo, že ten super oběšenej myslivec, o kterým všichni mluví není součástí stezky. No a z této smutné události se zrodila legenda oduchovi myslivce, která se tábora drží snad do dnešních dnů. Další dost ošklivá věc byla vážný zranění jednoho z našich vedoucích při chystání jedné ze soutěží. Tohle můžu popsat docela přesně, protože jsem to viděl na vlastní oči. Vedoucí chystali překážkovou dráhu, kde byla mezi stromy natažena dvě lana. No a jeden z vedoucích chtěl vyzkoušet pevnost spodního lana a stoupl na něj a následně se ho chytil i rukama. No prostě neuvěřitelná pitomost, která by snad nenapadla ani nás v našem věku. Při vší úctě k němu, ale tohle prostě byla do nebe volající hloupost. Vídím to jako dneska, jak se na tom laně převažuje a padá hlavou na tvrdou zem. Nárazem okamžitě ochrnul na celý tělo od hlavy dolů a jen sebou škubal. A my se na to museli dívat! Tam jsem taky poprvé viděl z blízka přistávat záchrannej vrtulník. Už nikdy jsem toho vedoucího neviděl, ale slyšel jsem, že byl dlouho na vozíčku. Nakonec se z toho prý nějak dostal, ale jistě to říct nedokážu. My s Romanem jsme na tom táboře byli jako instruktoři a byl to taky náš poslední tábor. To mi bylo patnáct. Na tomto táboře jsem se taky rozhádal s hlavní vedoucí Janou. Byli jsme první rok instruktoři a dělali jsme prostě bordel. O tom žádná a tohle byl náš díl viny na tomto ročníku. Ale hlavní vedoucí Jana v tu dobu už štvala svým chováním dost lidí a spousta z nich potom i přestali jezdit. Ona měla snad flustraci ze svýho vlastního života, nebo co a vybíjela si to na vedoucích a instruktorech. Já už jsem si ale přestával všechno nechávat líbit a byl jsem pro ni problém. Bylo to v době, kdy jsem konečně skončil na základce, kde mě roky mlátili a začal jsem rány rozdávat. No a tak jsem odmlouval, protestoval a podobně. No a při loučení a závěrečným ceremoniálu mi to Jana dala sežrat. Poslední den před odjezdem se vždycky rozdávaly diplomy a nějaký balíčky na cestu. No a mě si Jana nechala na konec, aby mě mohla před celým táborem ponížit. No a tak mi před celým regimentem předala diplom se slovy, jak jsem ji strašně zklamal a že lituje toho, že mě vzala jako instruktora. Ten diplom mám někde schovanej a stojí na něm něco ve smyslu: Kubovi za nepomoc. A nikdo z těch několika desítek nastoupených lidí, se kterýma jsem strávil dětství neřekl ani slovo! Spousta z nich Janu nemělo rádo a sami měli popel na hlavě. Spousta z nás se ten poslední rok nepředřela, ale bylo třeba na někoho ukázat prstem a tím někým jsem byl já! Tohle jsem nedokázal překousnout a už nikdy jsem na tábor nejel. Společně se mnou to zabalil i Roman. Hlavní pointa, proč se vracím tolik let zpátky je ale ta, že tyhle tábory nebyly jen pro zdravý děti. Jezdily na ně společně s náma i postižený děti ze Šternberskýho Vincentina. Byli tam tělesně i mentálně postižení a samostatnou kapitolu představovali autisti. Pamatuju si, že se nám kvůli tomu dost ostatních dětí na školách smálo. My jsme na to ale byli hrdí a měli jsme naše Vincáky“ rádi. No a tady se dostáváme k té kontroverzní akci naší kapely. Pamatujete, jak jsem kdysi popisoval soutěž, kterou na táboře vyhlásila naše vedoucí Blána? Byl tam takovej vysokej stožár na lano a kdo na něj vylezl měl dostat stovku. Já to vyhrál a dostal jsem stovku hřebík! No a tahle Blána pracovala právě ve Vincentinu. Byla docela solidní rockerka a motorkářka. A jednoho krásnýho dne domluvila, že dětem na Vincek přijedou motorkáři ukázat motorky. Taky ji ještě napadlo, že by bylo fajn pořešit nějakou tu hudbu. A když už se z toho stal motorkářskej sraz, tak teda hudbu pěkně od podlahy. No a jelikož jsme se viděli na jedné z prvních akcí Thermitu na Litovelským majálesu, tak bylo jasný, kdo na srazu bude hrát. Společně s námi měla vystoupit ještě kapela z mých rodných Troubelic. Fakt si už nepamatuju název, ale většina členů dnes tvoří zábavovou kapelu Ježkovci. Celý se to odehrálo někdy na podzim roku 2008. No a tak jsme se sbalili a dorazili na místo, kde jsme se s Romanem po snad pěti letech shledali s Vinckovejma děckama z táborů. Areál Vincentina je docela velikej, ale i tak jsme neměli tušení, kde budeme vlastně hrát. Původně jsme mysleli, že se to udehraje na nádvoří, ale pak přišel šok. Blána nás totiž zavedla do místní kaple a nechala nás tam se slovy: V Bibli není psaný, že Ježíš neposlouchal heavy metal. Stáli jsme tam snad deset minut a koukali střídavě na sebe, na všechny ty svatý obrázky a na oltář. No a pak jsme se všichni začali nekontrolovateně smát. To zabralo dalších deset minut. Během těch nám došlo, že si Blána nedělá srandu a myslí to smrtelně vážně. Ta první kapela se začala chystat a my se vydali hledat Blánu. Našli jsme ji na nádvoří mezi bandou nebezpečně vypadajících motorkářů. Tam jsme se jí snažili politicky vysvětlit, že jsme pro každou špatnost, ale že tohle je už moc. Ono totiž v potoce uběhlo dost vody od doby, kdy nás slyšela naposledy. Zatímco na majálesu hrály prim texty jako: Couvej, nebo dostine tě pád. Nebo: Už tu zas jsou. Tak teď jsme zněli: Archanděl, pekelný oheň sténá. A to ani nepočítám Dlouhou Loučku plnou hulení fetu a chlastu. A to všechno ve vysvěcené kapli. To byl prostě mokrej sen každýho satanisty. Naše námitky se ale nesetkaly s pochopením a tak jsme se tedy vrátili zpátky do kaple. Tam jsme zjistili, že za těch patnáct minut, co jsme byli pryč se stihl náš fotograf Aleš přes internet nechat vysvětit a oddat Erika se Sláďou. :-D Tím to ale ještě zdaleka nekončilo. První kapela to odehrála počestně a sklidila aplaus. No a šli jsme na řadu my. Začalo to tím, že si Roman postavil bicí za oltář. Když jsme to odpálili písní Archanděl pekla, tak si Erik za ten oltář stoupl a někdy v půlce z něj sebral kříž a začal s ním mávat nad hlavou. No a to vyvolalo děsivej aplaus u děcek, co pařily tak, že by zahanbily i kotel na Pod Parou. Korunu tomu nasadili motorkáři, kteří si posedali do modlících lavic a mohutně nás v tom podporovali. Musím přiznat, že jsem z toho všeho byl v šoku. Když jsem ale viděl radost v očich těch děcek, kterým život vzal co mohl, tak si s odstupem času říkám, že to sakra stálo za to!!! No a když si na konci jeden z vychovatelů vzal Sláďovýho Gibsona a společně s jednou z holek na vozíčku zaspívali Zabili zabili z Balady pro banditu, tak se mi chtělo brečet. Spávní chlapi ale pláčou jen po tmě. Uvědomuju si, že pokud tohle bude číst někdo, kdo absolutně nemá smysl pro humor a je prostě idiot, nebo nějakej náboženskej fanatik, tak to všechno nejspíš odsoudí. Nám to ale za tu radost v těch jejich očích prostě stálo. Zároveň bych řekl, že jsme si tím nejspíš vystavili jednosměrnou jízdenku do nejtemnějších koutů pekla. Na tohle měl Erik názor, že pokud peklo vypadá tak, jak ho popisuje Aleš Brichta, tak snad aby jsme už jeli. Roman zase nikdy nepřestal tvrdit, že on má echo, že ho v nebi nechcou a v pekle se ho bojej a tudíš bude žít věčně. Naše osudy ukáže čas. Pokud jsme ale s Thermitem někdy vykonali alespoň něco dobrýho, tak to bylo právě tohle...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Příští stanice peklo, konečná stanice...

dodatek

Lukáš Válek 25.03.2017
hystý příběch,a jinak já jsem také velice sklamaný s toho že jsem přišel kvůly jedné kámošce o mnoho hodin vydeozáznámů a hlavně památečních fotek ale co výme do budouucna ?třeba něco jako ajták seženu :D

Re: dodatek

Lukáš Válek 25.03.2017
hustý: voprava

Re: dodatek

Autor 04.04.2017
Vole ty se hlavne jako ajtak nauc psat. :-D A jinak jo, ty jsi toho mel dost a kdybys neco pohledal bylo by to skvely. :-)

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz