Company útočí...

05.09.2015 20:03

Přiznám se úplně na rovinu, že jsem se trašně těšil na to, jak tady budu z rukávu sypat historky z hasičů. Poslední týden jsem nad tím ale přemýšlel a došlo mi, že drtivá většina je naprosto nepublikovatelná. Morava, dobrovolní hasiči a parta kluků, co právě dostala občanky. Co asi myslíte, že jsme mohli dělat? Abych tohle krásný období mýho života úplně neošidil, pokusím se sepsat alespoň něco. Pamatujete, jak jsem minule vyprávěl o vypuštěné hasičské nádrži? No tak zhruba v polovině deváté třídy přišel můj spolužák Michal s tím, že mamka jednoho kámoše z osmičky v Troubelicích zakládá mladý hasiče a že to bude fakt hustý. Že prej tam budou luxusní roštěnky a tak podobně. Nebyly...  Já jsem z toho byl trošku v rozpacích. Prece jenom jsem před nějakou dobou Troubelický hasiče tak trochu sabotoval. Oni ale naštěstí moji menší diverzní akci přešli bez jakékoliv poznámky. No a tak jsem se stal součástí extrémně vyjímečnýho požárního družstva s názvem ,,Company,,. Tvořili jsme ho šest kluků z Troubelic a přilehlýho okolí plus náš guru ,,Kouč,, Franta. Název vznikl na jedné brigádě v lese kdy jsme vyskákali z hasičské avie a Franta houkl: ,,Company za mnou!,, Později si nechal vytisknout vyzitky, na kterých měl krásnej nápis: Coach SDH Troubelice. No a tak to vlastně všechno začalo. Já jsem byl proti své vůli zvolen kapitánem družstva a začala moje éra obsírání každýho průseru, co jsme udělali. První rok jsme běhali štafety a pořární útoky s dětma, kam jsme věkově spadali, což nás ne úplně bavilo. Pamatuju si jednu štafetu v Dolních studénkách asi takto: Všechno klaplo, my dobíháme, na tabuli svítí čas, kterej nás katapultuje na stupně vítězů, všichni radostně vyskakujeme, já v euforii sundávám z hlavy helmu a vyhazuju ji do vzduchu, rozhodčí zvedá červený praporek a my jsme diskvalifikováni. Dostávám brutálního zmrda od naší vedoucí, že jsem jako idiot sundávat si helmu ještě před hvizdem rozhodčího a já zalezu do ávie a brečím. :-D Skok o rok později. Je nám šestnáct a běháme už za dospělý chlapy. Všichni jsme akoholici a je nám to u prdele. :-D Okrsková soutěž v Pískově na začátku sezóny. Konverzace mezi mnou a starostou sboru, kterýmu jsme začali říkat Kérky S.R.O. protože je to kokot. Kérky:Mazej na tu štafetu! Já:Nikam nejdu, nepřelezu tu bariéru a kám kocovinu! Kérky:Koukej padat na tu bariéru! Já:Jdi si tam sám! Kérky:Neštvi mě a běž! Já:Jdi do prdele! Kérky:Tos posral! A nasupeně odešel. Přichází ke mě kouč, podává mi plácačku slivovice a povídá: ,,Jsi první kdo poslal starostu do prdele.,, A směje se jak malej. Na tu štafetu jsem nakonec nešel a přesto jsme všechny porazili a postoupili. Skok o rok pozdějš a soutěž v Kolšově. Běžíme požární útok, já dělám na béčku Čabanskej uzel a je dobojováno. Sedáme do ávie a kalíme slivovici. V tom přichází kouč, že jako jedeme ještě do Lesnice na další soutěž. Jsme sice na káry, ale přesto jedeme a po cestě dál kalíme slivovici. V Lesnici máme co dělat, abychom se dostali z auta a koukáme na trať. Dvacet družstev před náma na ní zanechalo pěknou paseku. Přesto se v podroušeným stavu řadíme na start a k všeobecnýmu úžasu si dobíháme pro pohár za třetí místo. Do dneška si nejsem schopnej adekvátně vysvětlit, jak se nám to podařilo. Další vtipná věc se stala, když nás jednou podělal náš parťák Kosťa. Měli jsme mezi sebou úmluvu, že pokud se jeden z nás z nějakýho důvodu nedostaví na soutěž, tak bude vhozen do hasičské nádrže. Kosťa si takhle jednou nedošel na soutěž a tak byla vypravena trestná výprava. Kosťu jsme našli kousek od nádrže s jeho dívkou. Následně nastalo toto: Chytáme Kosťu, on nechce jít, v tu chvíli mezi nás skáče jeho dívka a Kosťa jí ve snaze zasáhnout mě uštědřuje mocnej pravej hák přímo do nosu. Od tý doby ho má křivej ještě víc, než měla.  Můj konec v Company přišel v osmnácti letech. Snad k tomu řeknu jen to, že jsem srkal nos a nejen nos kam jsem neměl a proto jsem musel odejít. Chvíli po mým odchodu se Company rozpadla. Vyostřily se vztahy s vedením sboru a stalo se, co se prostě jednou stát muselo. 

Těch historek za ty tři roky by bylo na samostatnou knihu, ale s ohledem na účastníky a povahu všech našich činů bude lepší, když zůstanou jen v našich srdcích. Nevím jak ostatní, ale já na to nikdy nezapomenu. Až v hasičích jsem poznal, co je to kamarádství a pravá rodina a tímto bych chtěl všem zůčastněným poděkovat za nádhernou etapu mýho života. Přesto, že skončila jak skončila byla a navždycky zůstane legendární.

Tak sbohem v pekle Company... :-) 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz